Fallentes

18.

„Pozorně naslouchej a prosím, neskákej mi do řeči. Jinak, jmenuji se Aishling a jsem kaštan, kořeny mám zapuštěné do země pár metrů od tebe," představila se mi ještě a pustila se do celkem děsivého popisu slova fallentes.

„Jak už sis možná zjistila, jedná se o latinské slovo pro klam, klamání. Má však ještě druhý význam spojený s tímto překladem. Fallentes je druh meditace, při kterém se duch smířený se smrtí těla oddělí a přenese jej do jiné dimenze. Složitost tohoto dějě spočívá v tom, že málokdy duše odchází i s tělěm. Takže ty se musíš skoro zabít a ani tehdy nemáš velkou pravděpodobnost, že se ti to podaří. My ti můžeme pomoct, ale hlavní část je na tobě."

Celá jsem ztuhla a málem jsem ztratila spojení.

„A do pr**le," zaklela jsem a nejraději bych si za to byla nafackovala.

„Je nějaká jiná možnost?" pípla jsem.

„Ne," zabručel Sean.

„Máš na vybranou. Buďto zůstaneš tady a budeš trpět, nebo podstoupíš riziko a fallentes zkusíš," vyjmenovala Aishling jediné dvě možnosti.

„Dobře. Já to tedy zkusím. Jen by mě ještě zajímalo- jak to tehdy bylo s ostatními elfy? To taky cestovali tímto způsobem?" zeptala jsem se.

„Ne," odpověděl rezolutně Sean a jediným slovem toto téma uzavřel.

„Fajn, fajn. Kdy mám zase přijít? Nebo už teď? Potřebuju něco pro meditaci? Opravdu mi pomůžete?" nabíraly mé otázky na histerii.

„Přijď v osm hodin k fontánce. A vezmi si s sebou kuchyňský nůž. Ale teď už běž," rozkázala Aishling. Její rozkaz zněl dost zlověstně, ale co jsem měla dělat.

Doma jsem se vymluvila, že chci jít ke kamarádce na noc a Miluška mi to samozřejmě schválila. Těch několik hodin, co jsem byla doma, utíkalo neuvěřitelně pomalu. Byla jsem jako pod vlivem nějakého hodně silného léku a celou tu dobu jsem ležela na posteli a hladila jsem Zo, která na tom nebyla o moc lépe.

V sedm hodin jsem si na oko zabalila a v půl osmé jsem vyrazila do parku. Všude byla tma, kterou narušoval pouze chabý svit několika lamp. Ale i kdyby tam ty lampy nebyly, já bych viděla skvěle. To už tak bývá, když je člověk elf.

Přesně v 8:00 jsem stála u fontány. Vylezla jsem na její okraj a ani jsem se nemusela nijak soustředit, když tu jsem zaslechla hlas přísné Aishling.

„Tak jsi přišla. Dobrá. Je vidět, že máš odvahu. Nebo jsi opravdu zoufalá. Nůž máš?"

Vytáhla jsem nabroušenou dýku z batohu. Měla jsem hrozný strach, vždyť jsem se právě chovala jako ty nány, co si kvůli klukovi vezmou život! Začaly mi slzet oči, ale nějak jsem to potlačila.

„Stoupni si," rozkázala Aishling.

Poslechla jsem a krev mi hučela v uších.

„Teď zavři oči a vnímej co nejvíc to půjde. Představ si, že jsi v davu svých přátel. Snaž se chytit co nejvíc rukou, co zvládneš. A teď... Vždyť ty víš."

Asi deset vteřin jsem tam stála a sbírala síla. Co jsem to právě chtěla udělat? Co když se to nepovede? Musí. Jinak nepřežiju a všechno bude marné. Ale stejně, jaký by mělo smysl žít mezi lidmi s tunami makeupu napatlanými na obličeji? Když už to přemítání bylo k nevydržení, skočila jsem a máchla si nožem po hrudi. Ale ještě před tím, než okolo mě všechno zezelenalo, mi z ruky někdo nůž vytrhl.

(Hehehe, budu ošklivá a posledních pár řádků zveřejním zítra :D Ne, dělám si srandu, spíš je chci vyladit úplně do detailu a teď na to není čas :) Komentujte, kritizujte, chvalte, prosím! Ne, nebudu žebrat :) Zítra ;) )