P R O L O G

21.7K 1K 114
                                    

/PŘÍBĚH POTŘEBUJE OBROVSKÉ EDITOVÁNÍ, NAJDETE V TEXTU CHYBY I PŘEKLEPY/

/1. Listopadu, 1981/

Albus Brumbál se naposledy podíval na malou hromadu peřinek, jak malý Harry Potter hluboce dýchá a ani neví, že se právě stal jedním z nejslavnějších čarodějů na světě.

„Nashle, Harry Pottere." Zamumlal předtím, než se otočil zády k Zobí ulici a odkráčel.

Noc byla tmavá, ale Brumbál viděl mňoukající kočky, lampy a stromy. Rychle prošel dalšími ulicemi Kvikálova - mířil k místu, kde by nebyl vidět. Po chvíli se Brumbál našel v malé, opuštěné slepé uličce. Vstoupil hlouběji do stínů, aby se ujistil, že je téměř neviditelný. Brumbál vytáhl svou bezovou hůlku.

Potom zašeptal, „Lumos."

Malé paprsky světla se objevily na špičce jeho hůlky, a tma kolem Brumbála trochu zmírnila. Ředitel Bradavic zavřel své jasně modré oči a přemístil se z Kvikálova do malé, tmavé a staré vesničky Godrikův důl.

Pouze stání v té osamělé ulici nechalo nehezký pocit v Brumbálově žaludku, tak se vydal vpřed, hlouběji do vesnice. Hvězdy dnes večer jasně svítily a to dělalo čarodějům a čarodějkám po celé Británii radost: lord Voldemort, nejhorší a nejvíce zlý čaroděj všech dob, byl konečně pryč. Ředitel Bradavic si ale nebyl jistý, že je to šťastný den pro všechny. Někteří, ale bylo jich málo, pořád věřili, že Voldemort je někde tam venku a jen vyčkává na svou pravou chvíli.

A pak tam byl Harry Potter, Chlapec, který přežil, který zastavil Pána zla, zatímco ztratil svou vlastní rodinu.

Ale pouze pár lidí vědělo, že neztratil všechny členy své rodiny.

Brumbál konečně dorazil na konec temné části Godrikova dolu. Uprostřed ulice, kde ještě před pár hodinami žila šťastná rodina, bylo ticho: světla blikala, dveře domu byly dokořán otevřené a plot, který ochraňoval pozemek kolem domu, ležel rozbitý na suché trávě.

Brumbál zamumlal, „Nox." A jeho hůlka opět zhasla. Jediný zdroj světla bylo teď světlo z domu a nebe poseté hvězdami. Vstoupil na zahrádku, aby mohl mít svou práci rychle hotovou. Dveře zavrzaly, když je Brumbál ještě trochu pootevřel a vykročil chodbou. A dole pod schody spatřil první oběť lorda Voldemorta. James Potter ležel nehybně pod schody, které vedly nahoru, jeho hnědé oči většinou plné radosti a vzrušení nyní nedržely žádnou emoci a hleděly na strop. Brumbál pouze smutně pokýval hlavou a šel nahoru, protože právě uslyšel tiché, ale těžké brečení.

Jak se tak brodil nahoru, dveře nejblíže schodům vlevo byly trochu pootevřené. Slabé světlo z něj svítilo, ale tohle nepoblikávalo. Ne, toto zůstalo svítit.

Tak Brumbál otevřel dveře a uviděl malou holčičku. Nevypadala starší než tři roky, s Jamesovýma příjemnýma, hravýma očima, a Lilyinými jemnými červenými vlasy. Velký plyšový panda seděl v jejích drobných ručičkách, a slzy padaly na obojí hlavu pandy a tváře dívky.

Brumbál se vedle ní skrčil a dívka pozvedla hlavu.

Chvíli bylo ticho, dokud dívka opět nezavzlykala.

„Neboj se, já jsem profesor Brumbál." Řekl. „Teď tě odnesu do bezpečí." Znovu si stoupl, ale dívka zůstala na svém místě na zemi. Pouze si svého plyšového pandu přitáhla blíž k tělu.

„Mami?" zeptala se.

Ředitel Bradavic se smutně usmál. „Neboj se, Taro." Brumbál zašeptal a vzal Taru za ruku, což jí donutilo, aby si stoupla. „Vezmu tě k někomu, kdo se o tebe dobře postará."

Tara Potterová chytla svého pandu ještě pevněji a Brumbál jí zavedl dolů po schodech, kolem Jamesova mrtvého těla a do studené ulice.

Brumbál mávl svou hůlkou a vytáhl ze vzduchu měkkou peřinu. Opatrně ji dal kolem ramen malé dívky a zamířil do Londýna.


Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]Kde žijí příběhy. Začni objevovat