Harry Potter a jeho cesty nekonečnem

Mezi rudookými

Znovu to zažíval, za zavřenými víčky se mu míhaly neucelené střípky vzpomínek. Pokaždé, když se snažil uklidnit nekonečné víry emocí, které k němu přicházeli ze všech stran, myslel na to jak to všechno začalo. Na jeho původ, na sny a cíle, které se vždycky ocitli v tom nejšpinavějším prachu na dně, jen aby je znovu posbíral a složil dohromady. Pokaždé to byl ten stejný bolestivý proces. Přišel si jako v ohni očistce. S jasným údivem, že to zase zvládl. Ale i to mělo svou daň. Čím dál tím víc se stahoval do sebe. S jeho darem si o to víc držel vlastní emoce víc u těla. Bylo to jádro za kamenným obalem. Až občas sám nevěděl, jestli tam ještě jsou. Probudit je k životu chtělo s každým pokusem o to víc úsilí. Oprášil vrstvu prachu, která na nich byla. Zjistil jak fungují, jen aby je za okamžik zase přikryl plachtou. Hezky je schoval pod bílou látku jeho kamenné tváře. Pod to nejjemnější hedvábí, které se v případě potřeby změnilo v neprorazitelný mithril. 

 Na okolním světě toho nebylo moc, co by mohlo způsobit, aby ty schované pocity začali zase jiskřit. Aby se ze skoro úplně zčernalých uhlíků zase rozžhavili do plamenů. Jen pár věcí. Lidí, osob? Jeho pochyby ho vyhodily ze sedla soustředění. Zasyčel nad vlastní hloupostí, když se snažil nakouknout skrz mlhu před svou proměnou. Věděl, že se tam skrývá něco důležitého a tak to čas od času prostě zkusil. Vědom si nepohodlí, které mu to způsobí.

 Ve spánkách mu tepalo, nebo cítil senzaci podobnou tomu, když vám u uší buší váš vlastní tep. Krev chyběla, bolest ne. Každý skoro nezřetelný pohyb způsoboval jen další jehly, které ho pomalu, ale jistě požíraly zespodu. Putovaly zevnitř jeho zamrznutých orgánů a rozbíhaly se po povrchu jeho těla, kam jen dosáhly.  Připadal si nehybný jako kámen ve své snaze zmírnit jejich intenzitu a přesto ho všechny okolní vlivy pokaždé vytrhly zpátky z jeho hlavy do jeho osobního inferna. Všechna ta tepající bolest nemohla být přeci způsobená jen jeho žízní?! Pokud by tomu tak bylo, po světě by muselo běhat mnohem víc šílených upírů.

 Ze všech světových stran na něj dotíraly cizí syrové emoce. Za očními víčky se mu míhaly barevné obrazce. Některé byli ostré, plné výhružných hrotů. Plné rudých odstínů jako kaluž teplé krve. Aby dokázal s jistotou říct jestli jde o vztek, nebo jen o žízeň dalšího upíra, musel by ho vidět, aby si mohl svůj podivný hrozivý obraz spojit s jeho řečí těla. Rudá ostnatá nálada v jejich ležení převažovala. Občas se do ní zamotaly fialové oddenky nenávisti. Ať už k jinému svého druhu, nebo k sobě samým. Ta druhá možnost mu byla dobře známá. Sám se ve fialové změti fialových šlahounů skoro topil, když se poprvé probral ze svého novorozeneckého běsnění. Omotaly se mu kolem nohou, trupu. Ruce přimáčkly k hrudníku. Krk objaly v láskyplném gestu někoho, kdo se vás chystá v dalších vteřinách obrat o všechen vzduch. Jenže Jasper nepotřeboval dýchat a tak s děsem sledoval jak pokračují dál a další smyčkou ho připravují i o zrak. Jakoby ho chtěly ukolébat zpátky do stavu nemyslící bestie. Není potřeba vidět ten masakr, co za sebou zanechával, není potřeba myslet. Jen trhat a pít. Z jeho panického záchvatu ho tenkrát dostal Peter. Ale Peter tady tentokrát nebyl a tak musel sám držet ty fialové smyčky v bezpečné výšce nohou. Stačilo jedno jednoduché pravidlo. Nikdy se neplácat ve vlastní provinilé sebelítosti moc dlouho. Nepodlehnout ji. Vlastně nejlepší na to bylo vůbec nemyslet, na ty všechny životy co bral po plných hrstech.

Jenže to byl sám o sobě velice těžký úkol. Zvlášť pokud jste cítili všechno, co vaše oběť. Nejdřív přišel šok v podobě praskavých třpytivých bublin. Nad nárazem, nebo nad upírovou pro lidské oko nepostřehnutelnou rychlostí. Občas mu ten ohňostroj zastínil skoro celý výhled na reálný svět. Pořád však mohl jít dál podle ostatních smyslů. Teplo, které tělo blízko jeho vlastního ledového vydávalo. Zvuk zbrklých, rychlých nádechů.