Umění přežít

Kapitola 51.

****

Po celou dobu, kdy běžela, ji trápila myšlenka na Olafa. Kde je? Když z Kilpisjävri utíkala, už tam nebyl. Zůstal po něm pouze stín.

Celá vyčerpaná stále běžela mezi vysokými stromy, nocí sama. Uvnitř byla ale zlomená jako ten smrk.  Hrdlo se ji svíralo a polknuté slzy ji dráždily žaludek. Neotáčela se, věděla, že pokud to udělá, její noční můra, hořící lokomotiva bez strojvedoucího, ji přejede. Běžela tak rychle, jak jen ji síly stačily. Stále doufá, že ji nepronásledují.

Hvězdná obloha je dnes tak čarovná. Malé hvězdy poblikávají a rozjasňují chmurnou oblohu. Stejně jako plesnivý měsíc. Rosa ale nemá čas se kochat. Musí pokračovat. Letmo se podívala na místo, kde ještě před chvílí stála s Olafem pod stromy. Zkontrolovala si svou čepici na hlavě a oči se jí zase zamlžily.

Když ji došly síly padla na zem a v slzách zvolala Olafovo jméno. Mokrá kaluž ji smočila celé tělo a bláto se ji nahrnulo pod oblečení. Musí nabrat síly. Posadila se a snažila se zhluboka dýchat. Její dech však stále připomínal dech unaveného psa, v horkých letních dnech. Rosa silně udeřila pěstí do bledé kaluže, až z ní vystříkla voda do všech stran. Zaťala pěsti, zpevnila všechny své unavené svaly v celém těle a přes všechnu bolest vstala a klusem pokračovala dál.

Když konečně, celá zadýchaná přiběhla ke stanu, sesypala se na zem. Stařenka ji okamžitě poznala a pohotově k ní přiběhla. " Co se stalo?" Vyjeveně a starostlivě se zeptala. Rosa chvíli kuňkala a pak se chytla jejího ramene a zašeptala " Eliáš, našel Olafovy rodiče ve vesnici. Málem mě zabil." Rosa se zhrouceně rozplakala. Asterix k ní přiběhl a jeho srst ji po chvíli uklidnila. Vešli dovnitř.

Celá rodinka vylezla z úkrytu v zemi se strachem v očích. " Takže, pro nás to znamená, že jsme teď taky v ohrožení?" Zeptal se pan Lahti a pomohl svým dětem vylést ven. " Já nevím, stalo se to tak rychle. Ublížil Olafovi. Vůbec nevím kde teď je. Byla tam tma a..." Větu už nedořekla. Slzy jí to nedovolily. " A kde máš Tařin deník?" Strachovala se laponka. Rosa mlčela. Pak se nadechla a její zablácená ruka dopadla na její čelo, které zakrývala její nedávno nalezená čepice " Když jsem utíkala před Eliášem, odhodila jsem brašnu, abych byla lehčí." Polkla. "V ten moment mi šlo o život, vůbec jsem si to neuvědomila. Omlouvám se. " Sklopila znavené oči. " Ale určitě mají mou stopu. Bojím se, že do rána nás najdou." Rosa se rozklepala, ale stařenka ji přes ramena hodila ovčí deku a dala ji napít čaje. " Víte, kam se máte schovat." Zašeptala laponka a ukázala na to místo. " Ale co pes?" Ozvala se paní Lahtiová. " Můžeme ho zkusit vyslat do vesnice. Třeba najde Rosiinu brašnu a přinese nám ji. Alespoň to zkusíme." Navrhl pan Lahti. Asterix jakoby to pochopil, se zadíval do Rosiiných smutných očí a vyběhl ze stanu do tmy.  Rychle zmizel v lesích a upaloval do vesnice.

Rosa narovnala svá shrbená záda a odkašlala si. " Obvinili mě z Einovi vraždy. Když jsem od nich tehdy utekla, nechala jsem za sebou požár. Ale né mou vinou. Sluneční paprsky se odrazily od alobalu v jeho pokoji. Neuhasila jsem to. Oni mi taky kdysi podpálili mou skrýš. Chtěla jsem, aby věděli jaké to je. Ale netušila jsem jak to může dopadnout." Rozkašlala se a tak se znova napila čaje. " To bude dobré, uvidíš." Povzbudila ji laponka a pak ji srdečně objala. " Mysli na hezké věci Roso a ono to nějak dopadne." Pošeptala ji do ucha a nechala ji, ať se jí do sytosti vypláče na rameni. " Ale co Olaf, co když je..." Ani na to neměla pomyšlení, co se mohlo stát. " Neboj, nejdou po něm, ale po tobě." Špitla stařenka. " To jste mě moc neuklidnila." Rosa si utřela nos do rukávu a stařenka ji nabídla čisté oblečení. Rosa se za stanem převlékla a pak se společně s Lahtiovými nasoukala do podzemní komůrky. Pokusila se usnout. Nešlo to. Nemohla.