Magie Prvních

Dobrý, nebo špatný konec?

Tak, psala jsem od rána, odpoledne moje inspirace radši utekla, ale teď jsem to dopsala a netajím se, že jsem na tuhle kapitolu pyšná (je hodně dlouhá o jedné postavě :-D )

„Tohle bylo až moc lehké. Jak dál?" Petr narážel na vypůjčení lodi na jednom menším ostrově. Přemístění bylo i pro ně velmi náročné.

„Teď se pokusíme najít podle kouzel nějaký ostrov." Poznamenal otráveně David. Byl unavený z té dálky. Bylo to přes půl světa. Ale trvalo jim to celý den. „Pojedeme přesně sem." Ukázal na mapu v GPS. Petr se usmál a nastartoval loď.

„Něco vidím a myslím, že tohle v mapě není." Ukazoval na obzor. Rýsovala se tam čára pevniny. Už projeli kolem luxusní jachty, která jen tak stála uprostřed moře. Přišlo jim to divné, ale jeli dál. Najednou se loď zastavila.

„Sakra!" vykřikl Petr, vyběhl na příď a prohlížel si dno. Černá hlubina, což znamenalo, že do ničeho nenarazili. „Je tu asi bariéra. Jsme na správném místě."

„To jsme v háji, protože nevím, jak ji zrušit." Zabručel David protírající si oči.

„Ustup." Zazubil se Petr docela děsivě a jeho dvojče raději couvlo. Štefan přihlížel, jak se jeho strýc snaží zrušit bariéru kolem celého ostrova. Pochyboval, že se mu to povede. Ale on nemusel zrušit celou bariéru. Stačilo udělat jen díru, kterou hned zacelí.

„Kde ses to naučil?" žasl David.

„Když jsi asi dvacet let učitel, něco se taky naučíš od žáků, kteří zapomněli heslo, nebo se vrátili dřív. Anebo od lidí, kdo se do Skalie pokoušeli dostat."

Dojeli na pevninu. Nikdo zde nebyl, což bylo více než dobře.

„Štefane, zůstaneš tady. Nikam nepůjdeš. Jestli ano a on tě zabije, tak Izabela zabije mě. Takže tady budeš stát a hlídat, nic jiného!" Štefan nahodil psí oči, ale už to byl předem prohraný boj. Oba muži odešli pryč a jeho nechali stát u lodě. Otráveně si sedl do písku.

„Je tu vůbec někdo, nebo jsme špatně?" zeptal se zmateně Petr, když kráčeli po pláži. Každý by je viděl, o což jim šlo.

„Hmm, doufala jsem, že se ještě uvidíme, ale stejně se musím zeptat." Řekl někdo za nimi. Davidovi se vybavily týdny posměchu jak z rodiny, tak i od přátel. „Co tady dělají dva staříčci?" zasmála se blondýnka.

„Je mi pětačtyřicet!" oba se zároveň otočili s těmito slovy.

„Myslel jsem si, že tě už chytli." Zamyslel se nahlas Petr. Bernadette se zasmála. Udělala pomalý krok k sourozencům, ale ani jeden nevěděl, co chce udělat.

„No, to, že jsme tě ještě nechytili, neznamená, že tě nechytíme. Není tak těžké najít jednu upírku. Ale na jedno mi odpověz. Není náhodou Christian od tvého posledního milence o generaci? Co na to říká tvoje svědomí?" začala se smát.

„Nebyl jsi můj poslední milenec a já svědomí nemám." Oba zvedli obočí. Vypadala na osmnáct, nebo šestnáct. Sice byla upírka, ale stejně nechápali, jak je mohla takhle střídat. „Ale zpět k tomu, proč jste tady?" David byl hodně rychlí, vytáhl z pouzdra dobře schovanému u kalhot, z něhož vytrhl krátkou tenkou dýku. Jenže Bernadette byla taky velmi rychlá, chytila Petra zezadu za košili, kousla se do ruky a zranění přidržela kousek od jeho úst. „Moje krev. Chceš riskovat tolik?" upíří krev by ho přivedla do bezvědomí nebo jen do krátkého spánku, ale kdyby ho někdo jen trochu zranil, jeho tělo by se s tím nevypořádalo.

„Pusť ho." David těkal očima z Petrova krku na její zuby jen pár centimetrů od něj. „Nech ho a my odejdeme. Slibuji. Slovem se nezmíním o tomhle místě a nikdy sem už ani jeden z nás nepřijde." Petr se zamračil na své dvojče. Neměl nejmenší ponětí, co dělá. Ještě nikdy tohle neudělal.