V záři temnoty

Bílý bál

Do pokoje jsem se dostala za doprovodu strážných, kteří mě spíš vláčely než vedly. Cítila jsem se na pokraji srázu připravená skočit do hlubin temnoty. Vzlyky mnou naštěstí už přestaly cloumat a už jsem jen nehnutě bez emocí pozorovala svůj odraz na povrchu zrcadla. Možná jsem se zmýlila, možná už jsem z toho útesu skočila a teď jenom padám celou věčnost a čekám, až se rozplácnu na dně srázu.

Nevím, co mě zničilo víc, jestli Hannino upálení, spatření mých přátel nebo Keresův spalující vztek. Největší korunku tomu však dodala informace, kterou mi sdělila nová služebná s vlasy černými jako uhel. Nemohla jsem nevidět ten rozdíl mezi Hanne a touto novou služebnou. Byla tichá rychlá a ustrašená. Pisklavým hlasem mi sdělila, že dnes večer mě čeká ples, při kterém mě Keres představí "jeho temnému dvoru".

Nos jsem měla ucpaný a oči slepné od slz, které stejně neměly sebemenší účel. Jen se skutálý dolů k zemi, kde se rozprsknou do všech stran, kde také skončí její existence. Jak ponuré,...stejně jako můj šatník. Vyhnala jsem služebnou ven a začala se sama prohrabávat v šatníku. Ve všech záhybech hedvábí, kašmíru a saténu na mě doléhal pocit ztráty ještě víc. Nesnáším černou, rudou i fialovou barvu. Všechny na mě ječely o to ať si výberu právě je, ale já se dál přehrabovala v šatníku dokud jsem nenarazila na odlišnou barvu.

Bílé sametové šaty ležely úhledně složené na dně přecpaného šatníku. Na té kráse poseté drahým kamením a zlatem ležel ošuntělý složený papír. Rozložila jsem ho:

Doufám, že je dostaneš do kolen stejně tvrdě jako oni dostali tebe.

Oči mě znovu začaly pálit a slzy se draly na povrch. Kdo jiný než Hanne by dokázal udělat něco tak geniálního a stupidního zároveň. Papírek jsem zlostí zmuchlala a upustila na zem. Bíla barva je na dvoře zakázaná a já budu představená na plese všem významnějším démonům. Hlas všech mých milovaných jako by mi zněl v uších a opakoval jednu jedinou větu: Sraz je na kolena.

Nenechala jsem si pomoct, přestože byli šaty natolik složité na zavázání. Zapnula jsem nekonečno cvočků a řetízků na svá místa a teď jsem sledovala jemnou látku spadající mi k nohám. Šaty byly vyšívané  křišťály a pokryty zlatými kusy připomínající zbroj. Na ramenou mě tížila váha zlatých plátů, které se řetízkama propojovaly k vyšívanému živůtku. Šaty neměly korzet a přesto napodobovaly mé křivky natolik dokonale jako by byly z vody. Lokty látky se válely ještě dobrých deset centimetrů od mých nohou a průsvitně vzdušné rukávy mi končily těsně nad zápěstím.

Byly jak stvořené z nebes, jemné a dokonalé, ale zároveň vyzařovaly moc a vzdor. Jediné pro co jsem si nechala zavolat služebnou byli vlasy. Odjakživa neumím ani jeden cop natož něco víc. Lauren, má nová služebná, mi neochotně zastrkala do vlasů ostré vlásečnice zlaté barvy a na hlavu mi pomohla usadit zlatavý diadém s měsíčním kamenem lesknoucím se na vrchu. A mohla jsem konečně vyrazit.

Dech se mi zrychloval, s každým krokem a s každou další námitkou stráží ve mě bublal vztek. Blížili jsme se k trůnímu sálu, kde se měl odehrávat ten odporný ples. Nervozita mnou cloumala, ale zvládla jsem ji vypudit akorát včas, abych se připravila na otevření hlavních dveří do sálu. Zvuk cinkajících sklenic, hudby, bavících se hostů a dutých kroků tance ke mě doléhal neodbytně hlasitě. Dřív než jsem si to stihla rozmyslet mě uvedl, kdosi uvnitř a předemnou se otevřela brána pekel.

Svět se zastavil. Čas zpomalil jako by hodiny minuty ani sekundy nic neznamenaly. Lidé se zastavovali uprostřed tance a jistá slečna někde v koutu místnosti upustila s hlasitým třeskem skleničku od vína. Všechny rudé či černé oči démonů v místnosti se upřely mým směrem. Nevědomky jsem se ještě víc narovnala a udělala nepatrný krok k začátku schodiště, aby na mě všichni o něco lépe viděli.