Dá se opravdu prací a zájme o psychologii, víru či adekvátní kompatibilitu chování dle našeho standartu naučit se být "jiný". Být šťastný a myslí svobodný.
Myslím si, že jen zájem nestačí. Vždy to chce činy. Občas ale jsou činy tak náročné a to ne jen fyzicky, ale i mentálně.
Nechci radit, nemyslím si, že bych byla ten pravý. Ten kdo si to myslí, má toho ještě dost před sebou. Ale zkusím sdílet své životní pravdy + nějaké ty zkušenosti. A třeba to pomůže druhým.
Víte, občas si přijdu jako ten člověk, který převážel lidi z jedné strany jezera na druhou a dostal odměnu, jen pokud, lidé kteří se rozhodli tuto dopravu zvolit se dostali na souš aniž by se namočili. Taky jakýsi převozník. Ale tohle je pouze map domněnka. Nic postaveného na realitě či hmatatelných důkazu.
Mezi takové první a asi nejhlavnější pravdy mého života patří - přiznat si, že nemůžeme za vztek druhých (#nemuzuzatozesesurazil)
Osoby, které toto dělají. Boji se si to přiznat, jsou ty, které sami u sebe udělali věci kterých litují, před kterými se nás snaží ochránit, ale zároveň v nás potlačují emoce vůči činnostem či sdílení čehokoliv, pro jejich uspokojení. Jsou to lidé, kteří nejsou spokojeni sami se sebou s tím co říkají, co sdílí, jak se chovají či oblékají. Přijde jim divné a hloupé být jiný. Protože jsou pořád v rámci předepsaných tabulek, či jiných hodnot, které už dávno nemají význam.
S takovými osobami se setkáme při dialogu, který obsahuje proti-mluvné argumenty. Tyto lidé nejsou schopni klidném dialogu.
Jako další asi je nebát se si přiznat, že mít špatnou náladu, cítit smutek, či jiné negativní emoce je v pořádku. Že není důvod nosit masku štěstí, když to tak není.
Že je v pořádku se neobhajovat nebo nevysvětlovat lidem své pocity a už vůbec, když s nimi sami nejsme smíření.
Tento bod není tak úplně nějaké moto jako spíše uvědomění si. Že deprese není depka. Pro úplně jednoduché vysvětlení. A tím se vrátíme o odstavec víše. Depka = smutek a ten můžeme mít kdykoliv, kdekoliv a také muže jakkoliv dlouho trvat. Deprese je onemocnění, které řeší lékař. Podle studii jde o dlouho trvající smutek, který lze řešit medikací. Podle mě jde ale o stav, kdy věříme v medikaci.
Mezi další mé body, které chci říct, by bylo nejspíše smířit se s tím, že se neustále určíme nové věci, zlom a kámen úrazu nastává, když děláme nové věci s novými lidmi.
Lidé kteří nejsou schopni se posouvat, protože to podle nich není správné, vám budou vyčítat co všechno pro vás udělali, v jakých situacích jste byli a potřebovali je.
Je chybou cítit vinu za jejich hloupost.
Ke každému období patří určitá skupina lidi. Ale období ani situace nejsou stejné. A pokud tedy máme stejné situace, je problém v nás a ne v okolí.
Popravdě nevěřím moc v náhody, ale asi bych neřekla že na osud. Pod slovem osud si představím něco jiného, než situaci, kterou se snažím popsat.
Věřím, že vše se děje z nějakého důvodu, ale za důvod si můžeme my sami.
Pokud se rozhodneme nějak jít je jen naší volbou co vše k tomu potřebujeme, jak moc jsme schopni ovládat strasti a radosti z cesty. Ale vše se děje nám z naši moci. Pojďme si konečně přiznat, že za nás nemůžou ostatní.
Pokud pořád výchovu a odpovědnost za naše chování přisuzujete nebo přisuzujeme rodičům, neděláme pro sebe nic.
Jasné je, že rodiče hrají určitou roli, ale hraje jí také prostředí ve kterém jsme, hrajou jí skupinky lidi ve kterých se pohybujeme. A za naše působení ve skupinách si opět můžeme jen my.
