Trpělivost růže přináší

39 Vyznávání lásky

Hermiona tak tak byla schopná nezamhouřit oči. V noci pořád přemýšlela nad Severusem. Nad jejich patrony a nad tím co to vlastně znamená. Miluje ji. Ovšem ty slova nebyl schopný vyslovit nahlas. Ale to asi nebylo ani potřeba. Patroni mluvili za vše. Jen by to možná od něj chtěla slyšet. Aby ty dvě slova vyslovil nahlas. Jenže ani ona nebyla schopná ty dvě slova vyslovit. Protože sama nevěděla, jestli jej skutečně miluje. Jistě má jej ráda. Víc než jen ráda. Jenže to nedokázala pojmenovat. Ovšem pokud to láska byla, nehodlala se jí vzdát. Nechtěla a nemohla jej ztratit. Neunesla by to. Na to jej až moc... Ne, udělá vše proto aby o něj nepřišla.

,, Hemiono," strčil do ní Draco loktem, aby ji vrátil zpět do reality. Hermiona mu věnovala děkovný pohled a snažila se udržet pozornost. Draco ji celou dobu pozoroval a hlídal, aby se něco nepokazilo. Přece jenom nechtěl, aby jim vybouchl kotlík do obličeje, že? To by mu jeho kmotr moc nepoděkoval. Věděl, že za stavem dívky stojí on. Už od doby co vyšla z jejího pokoje byla ve stavu spánku a bdění což je velice nebezpečný stav. Zamračil se.

,, Sakra, Hermiono," zasyčel. Zaluskal jí před očima. Nic. Ta holka vážně usnula. No to si ze mě děláte prdel, pomyslel si. Štípnul ji. Silněji než by měl, ale přišlo mu to jako jediné řešení. Severus se totiž blížil k jejich lavici, na které připravovali lektvar. Hermiona leknutím ucukla a procitla ze spánku. Zle se podívala na Draca, ale vzápětí se děkovně pousmála. Draco si odfrkl. Vraždil Severuse pohledem.

Ten k nim došel s ledovou maskou na tváři. Prohlédl si Nebelvírku. Vypadala utahaně a nevyspaně. Zamračil se a jenom kolem nich prošel. Nic jim neřekl. Koutkem oka ještě stihnul zkontrolovat lektvar, který z větší části uvařil Draco než dívka sedící vedle něj. Pokývl mu hlavou. Draco od něj odvrátil tvář.

Hodina se blížila ke konci. Stejně jako lektvar se blížil do konečné fáze před tím než jej budou muset odstavit od ohně a nechat vychladnout. Severus seděl za katedrou a sem tam se podíval po třídě. Vše bylo naprosto v pořádku. Až na kudrnatou nebelvírku, která jak se zdálo toho naspala jen velmi málo. Stejně tak jako on.

Pořád si to přehrával v hlavě. Copak byl takový slaboch, že  ty dvě slova nemohl vyslovit? Copak se až tak moc bál? Byla to ona. Hermiona Grangerová. Nejchytřejší čarodějka její generace a členka Zlatého tria. A stejně byl Severus slabý. Ty slova mu prostě nešla přes jazyk, když se na něj dívala nebo byla v jeho přítomnosti a věnovala mu svou pozornost. Nemohl to jen tak vybalit. Ovšem byl si jistý, že panteři mluví za vše. Ušklíbnul se. Očima přelétl po třídě.

Zazvonilo. Hermiona si co nejrychleji vzala věci a už už chtěla vyjít ze dveří.

,, Slečno Grangerová, ne tak rychle. Pojďte sem," řekl Severus líně. Všichni se rychle klidili. Tedy až na Draca. Ten je pozoroval připraven kdykoli zakročit. Hermiona došla ke katedře. Severus se podíval na blonďatého chlapce, který stál za dívčími zády.

,, Nevím, že bych řekl, aby jste tu zůstal byť jen o minutu déle, pane Malfoyi," řekl Severus a zamračil se na blonďatého chlapce. Ten si založil ruce na hrudi a povýšeně se ušklíbl.

,, Vy možná ne, ale Hermiona ano," usmál se nevinně. Hermiona se na něj podívala. On Severuse normálně provokoval.

,, Draco jdi," požádala jej Hermiona. Zamračil se.

,, Já to vyřeším. Můžeš na mě počkat venku," řekla a dívala se na něj prosebným pohledem. Blonďatý chlapec si odfrkl. Vzal si brašnu a nasupeně vypochodoval ze dveří. Však on si Severuse ještě podá. Zabouchly se za ním dveře.

,, O co jde, Severusi?" zeptala se jej. Tím získala jeho pozornost. Jeho samolibý úšklebek mu z tváře zmizel a nahradila jej vážná tvář.

,, Nespala jsi," konstatoval.

,, A ty se mi divíš po tom včerejšku? Nemohla jsem usnout. Prostě to nešlo. Pořád mi to vrtalo hlavou," řekla a ruce si založila na hrudi.

,, Já po tobě nechci žádné vyznávání lásky. Už jen to, že máme stejné patrony, mluví za vše," pokývala nad tím hlavou a došla až za katedru. Stoupla si tak, že se o ní opřela svým pozadím.

,, Jen mi řekni, co teď ode mě budeš čekat? Přemýšlím nad tím už od včerejška. Zarazilo mě to. A upřímně bych se to raději dozvěděla od tebe než od našich patronů," řekla a uhnula pohledem.

Severus z ní nemohl spustit oči. Byla pro něj jako magnet. Jemně vzal její ruku do své a pomalu si stoupnul před ni. Propletl si s ní prsty a druhou ji pohladil po tváři.

Hermiona naklonila hlavu proti jeho ruce a vychutnávala si ten dotek. Vzápětí na svých rtech mohla cítit ty jeho.

Severus se k ní přitiskl a posadil ji na katedru. Hermiona mu vpletla ruky do vlasů a mírně za ně zatahala. Severus ji líbal jemně. Jednu ruku měl danou na jejím pase, kterou si ji zoufale k sobě přitahoval a druhou ruku měl vpletenou v jejích vlasech. Když jim došel dech, odtáhli se od sebe. Severus se opřel svým čelem o to její. Zhluboka dýchal a měl přivřené oči. Jeho dech ji šimral na tváři. Odtáhla se.

,, Musím jít," zašeptala. Severus od ní odstoupil. Tím jí uvolnil cestu. Hermiona seskočila z katedry a rozešla se ke dveřím, když vtom ji zastavila ruka, která chytila tu její. Otočila se na něj. Setkali se pohledem. Severus se sklonil ke hřbetu její ruky a na něj ji políbil. Zvedl k ní pohled.

,, Budu se na vás těšit, slečno Grangerová," zašeptal a propustil ji. Hermiona se zářivě usmála.

,, Též pane profesore," řekla s úsměvem.

,, Slečno? Neočekávám od vás nic co byste mi nebyla ochotná dát. Už jen to, že jste, mi dává všechno," řekl Severus. Hermiona se zářivě usmála. Severus jí pokývl a ona už mohla odejít. Když vešla na chodbu, uviděla blonďatého chlapce, jak pochoduje sem a tam. Vypadal jako lev chodící v kleci. Jaká ironie. Podíval se na ni. Zamračil se. Něco si zabrblal pod nosem a vydal se ke dveřím, za kterými byla učebna lektvarů a jeden černovlasý Zmijozel. Shodou okolností ředitel jeho koleje. Ovšem než se k nim stihnul dostat, už jej Hermiona táhla do učebny, ve které měli další hodinu.

,, Pusť mě, Hermiono," zavrčel na ni.

,, Nevrč na mě. Stejně ti to je prd platné," zašklebila se.

,, Pusť mě," řekl a vražedně se na ni zadíval. Hermiona statečně snášela jeho pohled.

,, Nepustím tě, nic mi neudělal," řekla a pustila jej.

,, A ty tam nepůjdeš," řekla varovně.

,, Jak jako, že nic neudělal?" zeptal se. Ruce si založil na hrudi.

,, Dyď jsi vyšla z pokoje v tak hrozném stavu," zašklebil se.

,, Nemohla jsem jenom usnout. Trochu mě včera rozhodil," zašeptala.

,, Jak jako rozhodil? Počkej, jde o toho patrona, že?" v očích se mu zračilo uvědomění. Samolibě se usmál.

,, Má jej stejný, že?" zeptal se. Nebelvírka mlčela.

,, Mlčení znamená souhlas," zašklebil se o to víc. Hermiona nad tím protočila oči a povzdechla si.

,, Řekni, řekl to nahlas?" zeptal se. Sám dobře věděl, že mu do toho nic není, ovšem zvědavost byla silnější. Převzala nad ním kontrolu. Chtěl vědět, jestli ji Severus doopravdy miluje. Nebo minimálně to, jestli se kudrnaté nebelvírce, stojící před ním, přiznal se svými city.

,, No?" dorážel.

,, Už jsem ti tak řekla dost," řekla a vyplázla na něj jazyk jako malá holka. Na patě se otočila a pokračovala v cestě do učebny. Už tak měli oba zpoždění, nechtěla, aby jej měli ještě větší. A nerada by si za pozdní příchod vysloužila trest. Když se zaposlouchala, neslyšela za sebou kroky blonďatého zmijozela. Přes rameno se ohlédla. Draco tam jen tak stál jakoby mu uletěly včely. Hermiona si povzdechla. Došla k němu chytila jej za ruku a táhla jej směrem k učebně. Mladý zmijozel neprotestoval.

,, Malfoyi, mě z tebe jednou klepne," zamrmrala si pod nosem.