Možná to byla chyba. Já a učitel?

Kapitola 1

Vezmu to od začátku. Představte si, že jste v mé kůži. Pár měsíců bez přítele, chcete zkusit něco nového, jak se říká – rozšířit si obzory, dokázat si, že na to máte. Jo, proč ne, bude to sranda. Ano, opravdu je to nějakou chvíli zábava, ale na konci to se tedy budete bavit přímo ohromně. Nelžu.

První den, když jsem přišla na první hodinu v letních šatech a sandálkách na svou angličtinu. Svou angličtinu, hm. Měli jsme nového učitele, ze kterého jsem byla dost zmatená, těžkou snáším změny. Už dopředu jsem ho zavrhla s tím, že dobrý učitel není a celou hodinu jsem něco vykřikovala. Vlastně bych mohla první den porovnat k tomu poslednímu. Neměla jsem vůbec žádný respekt, ani trošičku. Od začátku to byla hra na kočku a myš s tím rozdílem, že jsem to z počátku nevěděla. Do konce září to pro mě byl pouze učitel. Někdo, kdo bydlí jen s kočkou, má šedivý vlasy, zvláštní košile, divný přízvuk a je moc starý. Kdo by býval tušil, že ho za pár dní začnu všude sledovat? Já určitě ne.

V den, kdy jsem si připustila, že se mi líbí a že by mohla být „legrace", něco zkusit, byl po jeho hodině, ve které mi řekl: Proč se bojíš navázat oční kontakt, když jsem uhnula hlavou do strany při jeho snaze mě vyvolat na otázku: co jsem dělala o víkendu. Jen jsem se usmála a odpověděla, že to není jeho starost. Zakroutil hlavou a šel dál. Opravdu hrozně roztomilé! Zbláznila jsem se. S tím rozdílem, že do něj.
Další den, jsem přišla pozdě. Tedy pozdě není dost dobrý výraz, přišla jsem na 10 minut poslední hodiny s kamarádkou, kterou jsem musela prosit na kolenou, abychom šly na jeho hodinu. Musela jsem jí to vyklopit, nevěřila mi. Byla první, kdo to věděl. Když jsme přišly, podíval se na mě tak hezky, měl radost, že jdeme pozdě, šmejd jeden. Později toho dne, když jsem šla s taškou po chodbě směrem k šatnám, zeptal se mě jestli jdu domů. Takhle to začalo. Ne pane učiteli, domu rozhodně nejdu. Vlastně doma ani nebudu, když Vás ten den budu mít na hodinu. Nepůjdu domů ani když budu mít horečku.

Jak jsem říkala, hráli jsme takové hry. Někdy provokoval on, někdy já. Tomu všemu ale předcházela jedna věc a tou byla pozornost. Musela jsem se od ostatních odlišit, něčím se vyšvihnout na vrchol, abych nebyla tam, kde jsou ostatní. Abych měla speciální zacházení. Trávila jsem dlouhé hodiny přemýšlením, co udělám. Dobře, možná trochu přeháním. Byla ode mne dost neuvážená hloupost si nechat dávat blbé známky, ale hrála jsem si na to, že je mi to všechno úplně jedno a mám to na háku. Druhý týden, když jsem neudělala úkol, mě zavolal před tabuli a řekl at zarecituji. Já jsem si povzdychla „ježiš" a řekla jsem, že žádnou anglickou básničku neznám. Začal tedy na mě střílet anglické pojmy a já měla překládat. Ani jsem nad tím nepřemýšlela a vždy něco plácla s protočenýma očima a rukama za hlavou, obrazně řečeno. Šla jsem si sednout s pětkou. Tady přestává všechna legrace šmejde jeden, pomyslela jsem si. Z dalších písemek jsem vyfasovala podobné známky. Přestávalo mě to zajímat. Na hodině jsem si hrála s mobilem, který pak končil v jeho kabinetě. Vlastně cokoliv čeho jsem se dotkla, končilo tam.