Supernova

Prázdnota

Můj spánek je velice dobrý a častokrát mě nevzbudí ani budík. Převaluji se ze strany na stranu, hledám mobil, abych se podíval kolik je hodin. Natáhnu levou ruku přes pravé rameno a chmatám po něm. Pořád nic a nic. Už fakt jsem naštvaný. Jsem donucen se překutálet na břicho a otevřít oči. 

Otevřu oči a před sebou vidím ležícího starého pána s kloboučkem na podlaze. Až po chvilce mi došlo, že se nejedná o klam. Lekl jsem se. Co se sakra děje?! Čuměl jsem na něj co tady dělá a... Rozhlédl jsem se a a říkám si, že tohle není můj pokoj! Srdce mi v tu chvíli začalo bušit rychleji a rychleji. Nezastavovalo se. Po chvilce jsem se zklidnil a mohl se porozhlédnout kolem místnosti.

Stoupl jsem si a podíval jsem se kolem sebe. Vedle mě ležela další postava. Byla to paní, kolem 30 let, docela vysoká, měla hnědá vlasy a brýle se zlatými koncovkami. V hlavě mi proběhlo co se sakra děje. Proč jsem se probudil v neznámé místnosti s neznámými lidmi. 

Prošel jsem si celou místnost. Našel jsem celkově 9 lidí, se mnou 10, v místnosti. Ostatní ještě spali a já jsme se tak mohl porozhlédnout po místnosti. Byla prázdná, poměrně velká. Jediný co jsem našel jsou jedny dveře. Když jsem je viděl, tak jsem se k nim rozběhl.

,,Sebastiane, tak teď už stačí jenom k nim dojít, otevřít je, a tahle noční můra skončí," říkal jsem si v hlavě. Chytil jsem kliku a zatáhl jsem za ní. Tahal jsem, ale nešlo to. Dveře se ani nepohly. 5 minut jsem se snažil otevřít ty zasraný dveře. Nic, nic a  nic. Sjel se po zdi dolů a zoufale jsem si sedl. Co se sakra děje? Kde to jsem? Proč já? Proč jsou tu i ostatní? Tyto otázky mě kolovaly v hlavě, pořád a pořád dokola. Málem jsem se rozbrečel. 

Najednou slyším zvuky z druhé strany místnosti. Vidím jak se ostatní nevědomky co se děje probouzí. Všichni jsou zmateni. Jeden z nich se dokonce ihned rozbrečel a začal volat svoji mámu. Rozešel jsem se k nim. 2 z nich na mě upřeli zrak. Jeden z nich byla dívka asi stejného věku, měla tmavé vlasy a modré oči, druhý z nich byl vysoký muž, určitě starší, ale né o moc, měl krátké tmavě blond vlasy a oříškové oči. Byl taky docela svalnatý, určitě nějaký sportovec. Než jsem stihl k nim dojít v místnosti začala panika. Někteří začali vyšilovat, někteří začali brečet a podobně. Po chvilce se všichni uklidnil a ten bloňdák začal mluvit.

,,Ví sakra někdo něco co se děje?" Nastalo dlouhé trapné ticho. ,,To jsem si myslel. No abych to shrnul, všichni jsem se probudili v neznámé místnosti, nikdo neví proč a nikdo z nás neví jak. V tuhle chvíli to vypadá, že jsem uvězněni v nějaké místnosti... No vypadá to, že tady strávíme tady nějaký čas  spolu. Tak abych se představil. Mé jméno Fili. Jsem sportovec a je mi 20 let...Teď co vy?"¨

,,To se tady budeme v klidu představovat, jako by se nic nedělo, nebo co?" Vykřikl pán v modrém svetru.
,,A co bychom měli jiného dělat? Chcete tady potichu mlčet a nic nedělat?! Radši se spojíme a začneme řešit co se děje." Řekl vznešeně Fili. Pán v modrém svetru ztichl a pokývl hlavou. Začali jsme se představovat.
Abych to shrnul. Je nás tady pět kluků a pět holek. Ten vysoký svalnatý chlapík je Fifa a ten v modrém svetru si říká Krubl. Vedle něho se schovával malý kluk Velli. Je stydlivý a vypadá, že mu je asi 10 let. V neposlední řadě pán s kloboučkem a holí, který mu je asi 65 let, pan Smill. 

Zjistili jsme, že paní, kterou drží Krubl za ruku, je jeho manželka Elen. Paní se brýlemi se jmenuje Maisy a ta drzá puberťačka se jmenuje Via. Dále tu byla Persi, to dívka, asi ve věku Fify, má hnědé dlouhé vlasy a hezký úsměv. A poslední tu byla tichá holka Lily. Ta byla ze všech nejhezčí. Měla krásné tmavé vlasy a hezké tmavě modré oči. Bude podle mě kolem stejného věku jako já. 

Po dlouhém představování jsme začali řešit kde jsme a co se děje. Vedení se samozřejmě ujal náš Fili a začal prohledávat místnost. Přidali jsme se k němu. Avšak jediný co jsme našli byli ty dveře. Snažili jsme se ze všech sil je otevřít je to co šlo. Ani Fili to nedokázal. Nakonec jsme to postupně všichni vzdali. Samozřejmě Fili jako poslední. 

Uběhla hoďka až dvě a stále se nic nedělo. Všem se nám hlavě přetáčel scénář co se s námi teď stane. Umřeme hlady? Nudou? Samotou? Byli jsme beznadějní. Někteří se snažili vtipkovat. Jako například pan Krubl a Persi. Ani tohle nám nezlepšilo náladu. Zrovna nám povídal pan Krubl o jeho svatbě s Elen. A v tu chvíli zachvěly dveře. A najednou se otevřeli. Rychle jsme si stoupli, ale nešlo v nich nic vidět. Pouhé světlo, které nás ozařovalo. V tu chvíli nás všechny napadlo rozeběhnout se ke dveřím a vkročit do nich.