Zlaté srdce

❖ 18 ❖

Pouze jsem tiše kývla hlavou a nechtěla o tom mluvit. Paní Václavová mě velmi emočně vyčerpala a já si přála jediné, spát. Zapomenout na celé odpoledne. Na tu hádku. Nechtěla jsem o tom mluvit. Bylo mi zatěžko.

„Můžeš mě prosím obejmout?"

Víc jsem ze sebe nevymáčkla.

„Samozřejmě, pojď sem."

Na víc se neptal.

Když mě celou objal, pevně celičkou svíral a já ucítila tep jeho srdce, tiše mi stékala slza na jeho noční oblek. Hladil mě něžně po vlasech.

„Mám brát tvé mlčení jako ano?"

Podívala jsem se mu do očí, když mi svým tlustým palcem setřel proud slz.

Zavřela jsem oči a pouze polkla další, které se draly ven. Ty, které jsem v sobě už nedala dál držet.

Nevěděla jsem, jestli se mu můžu postěžovat.

„Takže ano?" rozuměl mi i beze slov a něžně mě hladil dál. Svou druhou rukou mě pevně držel za ruku.

Bylo mi u něho tak hezky, hlavně bezpečně.

Jeho dech už nebyl tak přerývavý ale uklidňující.

Asi se sám uvolnil a dolehla na něj další únava.

Mě se však oči slzami už dočista klížily, vyčerpalo mě to ještě víc. Na jeho hrudi jsem zapomněla na všechny dnešní starosti a problémy. V jeho přítomnosti bylo vše najednou tak jiné, snad jednoduší. S ním jsem strach neměla.

Ještě jsem si na chvíli vzpomněla na pana Petra IV. z Rožmberka a jeho sestru Kateřinu. To díky nim teď můžu ležet vedle Štěpánka.

A taky paní Vaňkové, že mi ve vdovství pomohla a chtěla učinit přítrž pomluv mým znovuprovdáním.

„Dorotko?"

„Hmm?"

„Spíš?" pohladil mě svým palcem po rtu s jasným úmyslem, ale mě únavou do čista padaly víčka tak, že se nedaly zvednout ale já pomalu a jistě upadala do říše snů.

„Hmm."

„Dobrou noc, novomanželko!" usnuli jsme v objetí.

❖

„Paní Doroto, vy – vy máte otevřený krámek se zbožím, vy – vy prodáváte?!" vběhla mi paní Hana do dveří tak rychle, že jsem sebou škubla a vypadla mi kvůli ní truhlička s jehlami z rukou na zem.

A to jsem si chtěla vyndat jen jednu.

Ne celou stovku.

„Promiňte mi," a zírala na mě, jako bych byla přízrak nebo duch. Ohnivé vlasy paní Hany doslova zářily v kontrastu se sněhovými vločky, které vpustila dovnitř a pomalu se na zemi roztály.

„No," klekla jsem si opatrně na zem vedle jehel a nechápala ji „jako - " normálně jsem chtěla říct, když se mi sem vřítila další osoba v podobě paní Aliny Temlové, tak jsem ale svou větu spolkla. Smrděla. Asi byla v udírně a také už byla pár hodin na nohách.

Vypadala, že má také na spěch.

„Paní Doroto, vy ještě nespíte?!" ukázala na mě svým prstem s otevřenou pusou.

Zamračila jsem se na ní, proč bych se měla jen tak válet v posteli, když už jsem celou hodinu vzhůru. Ten dům se sám neuklidí, i když k tomu mám další čtyři ruce v podobě Báry a Uršuly.