POLIB MĚ ZNOVU

34.

Petra jsem neviděla už dva dny. Nechápu to, protože z jeho pokoje postupně mizeli ostatní věci.

Jako by se mi vyhýbal.

Nejspíš se se mnou nechce setkat, protože ví, že by se jen tak neodstěhoval. Spíš bych mu to nedovolila.

Ale sakra tak moc mi chybí.

...

Ubíhají dny, a Petr se mi stále neozval. Nestavil se tady, prostě ho už nevídám. Myslím že si snad i někoho našel. Slíbil že tu se mnou bude, a bude mi pomáhat. Se vším.

Potřebuju si s ním promluvit. Přeci to všechno nemohlo znamenat nic. Ty pohledy. To jak se o mě zajímal. Nevěřím, že by to jen tak zahodil.

Jasně, mohla bych mu zkusit napsat, ale co mu mám napsat?

Celý dny nemyslím na nic jiného. Nevím co mám dělat.

...

Jsou čtyři hodiny odpoledne, a já nemám v hlavě nic jiného než jeho. Vím, dělám jako kdybych ho už nikdy neměla vidět, ale mně to tak přijde.

Ahoj Petře, Nechtěl by ses sejít?

Jo. napsala jsem mu.

Musela jsem, on se mi sám neozve. Kdyby chtěl, tak už by se ozval.

Čekám už půl hodiny, a pořád si to nezobrazil. Udělala jsem snad něco? Nebo proč se najednou chová takhle.

Panebože! Odepsal!

Ahoj, určitě se můžeme sejít.

Bože můj, chce se sejít. Fajn klid.

Fajn, tak kdy máš čas?

Dneska večer v sedm tě vyzvednu u domu.

Fajn.