Noční povídky

Noční povídka I

Opírám se o parapet okna a dívám se nahoru, na hvězdy. Na ty nádherné hvězdy. Souhvězdí Orion, Velká medvědice, Střelec,... Pokuřuju u toho cigaretu a obláček kouře jsem foukal směrem k nim. Ty hvězdy pozoruji od mala. Matka mi vždycky říkala, že co hvězda, to vzpomínka. Takže od mala jsem se díval, jestli tam každý den přibyde alespoň jedna. Nedokázal jsem to ale logicky spočítat.

Možná ty vzpomínky musely být pozitivní. Já měl špatný děctví. Špatnou rodinu, špatný čas. Všechno bylo špatně. Museli bychom se ale vrátit postupně do dob 19 let zpátky.

Narodil jsem se ve Washingtonu, v jedné z mnoha porodnic. Neměl jsem žádnou vadu. Byl jsem zdravý. Matka z otcem měli radost. Neměl jsem žádné sourozence. Žili jsme si spokojeně. Ve Washingtonu jsem ale strávil jenom chviličku života. Když mi byly 2 roky, stěhovali jsme se do Chicaga. Hustý, co? Jenže já byl mrně a nechápal závažnost a úžasnost téhle události. Žili jsme si tu ale ještě spokojeněji, než předtím ve Washingtonu.

Byl jsem vděčný, že ve 3 letech se mi narodila sestra. Rodiče jí pojmenovali Gabriela. Já byl šťastnej, že jsem si mohl s někým hrát, ve školce jsem byl jen dopoledne, a s kým si hrát odpoledne? Se sestřičkou! Miloval jsem jí. Když mi bylo 5 a jí 2, učila se i ode mě. Nejen od rodičů. A neučil jsem jí nic nekalého. Když jsme šli na výlety, naučil jsem jí, jak se přechází na přechodu. Jak poděkovat.

V 6 letech jsem začal chodit na základku. Do třídy se mnou chodili i 2 kluci, co se mnou předtím chodili do školky. Blonďák byl Peter a hnedovlasý byl Jack. Byli jsme nerozlučný trio. Když jeden šel domů, ostatní ho šli doporovodit. Když jeden neměl úkol, ostatní mu pomohli. Takovýhle jsme byli.

Takovou povahu už jsem doma ale neměl. Rodiče byli pořád doma a starali se o Gabrielu. Myslel jsem, že to jen hrajou. Čím déle se to ale dělo, tím víc mi docházelo, že tohle není jen tak. Rodiče opravdu upřednostňovali Gabrielu přede mnou a já byl nic. Neznamenal jsem pro ně nic. Kdybych skočil pod auto, ještě by měli radost, že mají o jeden hladovej krk míň.

Stal jsem se něčím, jako byl otrok. Když mi máma poručila, abych došel na nákup do obchodu, třeba jenom pro jogurt, který byl klidně 3 kilometry daleko, poslala mě tam. A jestliže jsem nebyl do hodiny zpátky, dostal jsem vařečkou, pak i páskem, zaracha nebo domácí vězení. Takhle jsem žil. Takhle úžasně jsem žil od nějakejch 7 let. V Chicagu.

Kluci o tom samozřejmě nevěděli. Tehdy jsem ani nevěděl, co to trauma, úzkost, deprese a jiné psychické nemoci jsou. Postupně jsem ale zjistil, co to je a že mam od nich asi doživotní trauma. To jsem ale rodičům neřekl. Ještě by mě poslali na doživotí na léčbu a byli by rádi.

Nemyslete si ale, že jsem se měl hrozně. Snídani jsem dostal, domácí práce máma dělala, já jsem si mohl dělat, co jsem chtěl. Jen jsem měl určitý pravidla. A jakmile rodiče něco chtěli, musel jsem to udělat. Prostě musel. Ten trest mi za to nestál. Ale prostě přišlo mi, že jsem jiný. Že nepatřim do týhle zkurvený rodiny, kde mě sotva pozdraví.

Roky se táhli, a já nastupoval na střední. Vzali mě na ekonomku a já byl rád. Chtěl jsem tam. Rodiče ale byli nejdřív naštvaní, že je to drahý, jsou tam úchylové, zapadákov a jiné kraviny. Což mě vedlo k tomu, abych šel dělat brigády. Nejdřív jsem chodil jenom do obchodu, ať už dělat pokladního nebo rovnat a skládat zboží. Pracoval jsem takhle u jednoho starýho muže. Měl jsem ho rád. Nemyslete si, že jsem gay. Ale ten muž pro mě znamenal hodně. Byl moje rodina, kterou jsem nikdy neměl. Jmenoval se Jacob, bylo mu okolo 50 let. Směny u něj byly na 8 hodin a já měl 4 dolary za hodinu. Na začátek dobrý, ne?

Bylo mi tehdy 16. Vracím se do dob, které pro mě byly nejhorší. A nejbolestivější.
Vrátil jsem se domů z brigády, bylo něco okolo šesté hodiny večer. Odemkl jsem a vešel do domu, zul jsem si boty,... a vešel jsem do obýváku. Seděla tam Gabriela. Nechci být divnej, ale slušelo jí to. Za ty roky se změnila. Měla zrzavé vlasy po matce, byla vysoká, štíhlá atletička a gymnastka. Snědá pleť, pihy. Kdybych nebyl její bratr, chodil bych s ní.

„Čau, simtě, nevíš kde jsou naši?" Zvedla pohled od sešitu. „Myslim, ze na nákupu. Do půl hodiny se vrátí," vrátila se ke čtení. Pokrčil jsem nad tím rameny a šel do „pokoje". Jednalo se o předělanou malou koupelnu, ve který byl dřív jenom záchod. Ten jsme zbourali. Dole jsem měl stůl a nade dveřmi nahoře postel. Mě se to líbilo, dokonce i okno ven jsem tu měl. Ale mě to fakt stačilo.

Dopsal jsem nějaké pojednání do školy a šel vrátit peníze mámě do pracovny. Na stole jsem si všiml papírů, ale nevšímal jsem si jich, když mi do zorného pole vniklo moje jméno. Podíval jsem se na ten papír. Rozbušilo se mi srdce a já si myslel, že omdlim. Ten papír to dokazoval. Celý roky jsem říkal, že jsem jiný. A teď jsem si to pěkně potvrdil. Nebyl jsem odtud. Byl jsem adoptovaný. Prostě byl a tečka.

Nabíhalo mi tisíce otázek, hlavní ale byla taková - Proč si mě vzali, když se jim pak narodila Gábi a oni mě vyhodili ze svýho života?! Proč...?!

Vyšel jsem ven. Potřebuju čerstvý vzduch. A cígo. To by bodlo. Ale jakmile jsem otevřel dveře, za nima stál táta s klíčenka v rukou. „He, jak jsi otevřel zrovna když potřebuju? Pojď nám pomoci s nákupem," řekl místo přivítání. „Chci za to vysvětlení," odsekl jsem. Podíval se na mě nechápavě. „Jaký vysvětlení?" „Jak jsem se dostal do týhle rodiny?" „Prosim tě, nebudu ti v 16 říkat, jak-" zasmál se nervózně. „To jsem nemyslel. Navíc, jak se ti může narodit dítě, které jsi adoptoval?" Vykulil na mě oči. „Zjistil jsem to. Dlužíte mi vysvětlení."

Po nákupu si sedli do obýváku. Přisedl jsem si k nim a čekal. Matka si povzdychla a kývla otci, ať spustí. „Narodil ses Ellie a Josephovi Lewisovým," začal. „Měli tě rádi. Narodil ses jim ve Washingtonu. Měli tě neuvěřitelně rádi. Ellie prý dítě hrozně chtěla, ale nikdy se jí to nepodařilo, takže byla hrozně šťastná," odmlčel se. „Když ti byly 2 roky, vybourali se. Ellie to nezvládla a Joseph skončil s rozsekanou lebkou a ochromenými zády. Tebe nikdo nechtěl. Báli se ti ublížit. Tak jsme si tě vzali. Přestěhoval ses k nám do Chicaga a od té doby tu spolu bydlíme," zkrátil to.

„Proč jste si mě vzali, když se vám narodila Gábina a vy jí upřednostňujete přede mnou?" vyletěla na povrch myšlenka. Podívali se na mě oba s výrazem, že jednu facku schytam. „Protože je to naše dítě. Ne ty." „Jasný, překážim," zvedl jsem ruce ve vzdávajícím se gestu. „Johne, nech toho," pohrozil otec. „Nebo co?" odsekl jsem. „Dáme tě pryč." „Odstěhuju se. Zpátky. Buď k Jacobovi nebo Josephovi." „Simtě, a jak?" zasmála se matka i otec. „Normálně. Jak bych se měl stěhovat?" utrhnul jsem se na ně a zvednul se. „Nemáš kam jít," zavolal za mnou otec. „To určitě," zamumlal jsem a šel jsem do svého pokoje.

Sbalil jsem si věci do krosny. Moc věcí mi nepatřilo, takže jsem si sbalil vše, co jsem měl. Mobil, sluchátka, nějaké oblečení, fotky ze školy, sešity,...
A můj skateboard. Alespoň to nějak dám. Dělal jsem něco, o čem jsem nikdy nepřemýšlel. Ale uvnitř to bylo silnější než já. Potřebuju pryč. K Josephovi. Najdu si ho a budu s ním žít.

Vzal jsem si všechny peníze, co jsem měl. Měl jsem 648 dolarů. Sehnal jsem si rychlou letenku do Washingtonu. Otevřel jsem okno a vylezl ven. Naposledy jsem se otočil. Ten dům. Zahrada. Lidi v tom domě.
Otočil jsem se, a už jsem se neohlédl, jen jsem se vydal k letišti. Na skateu tam budu za 20 minut. Akorát.