Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]

K A P I T O L A 1

/1. listopadu, 1981/

Pan a paní Toppingsovi pouze koukali na televizi, když najednou někdo zaťukal na dveře jejich malého bytu. Kdo by co potřeboval v jednu hodinu ráno? Jistě tahle část Londýna už by měla být tichá?

Ale muž, který stál ve dveřích, je překvapil. Měl dlouhý nos, který vypadal zlomený s půlměsíčními brýlemi na vrchu. Kolem ramen měl zavázaný fialový plášť, jeho dlouhé, stříbřité vlasy a vousy se leskly ve světle lampičky.

„Dobré ráno," řekla paní Toppingsová zdvořile.

„Dobré ráno i vám," řekl muž stojící ve dveřích. V tu chvíli si pan Toppings všiml malé hromádky peřinek v jedné z pánových rukou a z nějakého neznámého důvodu, i obrovskou plyšovou pandu.

Pan Toppings se zeptal, „Pane, mohu se zeptat, co potřebujete ode mne a mé ženy v tuto hodinu?" On, také, stejně jako jeho žena, byl velmi zdvořilý a milý. (Většinu času.)

„Mé jméno je Albus Brumbál." Řekl muž a hlavou udělal gesto pokývnutí. „Jsem profesor na škole. Vadilo by vám, kdybych si s vámi popovídal uvnitř?"

Pan a paní Toppingsovi řekli, že by to nevadilo a nechali ho vstoupit dovnitř a směrem do kuchyně, kde se profesor Brumbál usadil s přikrývkami v ruce.

„Omlouváme se, že je to tu malé a neuklizené, profesore Brumbále," řekla paní Toppingsová. Mezitím všechny talíře házela do dřezu a přinesla další židli do kuchyně. „Chtěl byste něco pít? Vodu, víno, nebo třeba naší domácí limonádu? Prosím, posaďte se."

Konečně, po dlouhém čekání pana Toppingse, Brumbál položil dečky na stůl a rozložil je. K úžasu Toppingsovým se z nich vykutálela malá holčička. Oba dva to překvapilo, protože nebylo možno, aby měli děti, a najednou na jejich stole leží malá dívka.

A tak, paní Toppingsová si sedla vedle svého manžela, aniž by její oči opustily dívku.

„Kdo to je?'' Pan Toppings se zeptal na očekávanou otázku.

„Tohle je Tara Maryann Potterová." Řekl profesor Brumbál.

Než mohl pokračovat, paní Toppingsová mu skočila do řeči. „A co dělá taková krásná, malá holčička tady a není u svých rodičů?"

„Její rodiče zemřeli dnes, a zůstala úplně sama, a nyní se vás ptám, zdali byste ji chtěli společně adoptovat."

/1. května, 1989/

Toppingsovi nikdy nezapomněli na jejich konverzaci s Brumbálem oné noci. Bylo to něco, co je a Taru spojovalo, přestože byla adoptovaná.

A to bylo hlavní pravidlo v jejich bytě. Vždycky mluv pravdu, nikdy se neboj na něco zeptat nebo se svěřit s něčím, co tě trápí. Takže první věc, kterou si Tara pamatovala, bylo, že jí Toppingsovi říkají, že je adoptovaná.

Ale Tara jim i tak říkala 'mami' a 'tati'. Přeci ji adoptovali, a kolik lidí by to udělalo? Možná Toppingsovi nebyli nejbohatší, ale jejich apartmán byl dostatečné velký, měli peníze na jídlo i Tařinu školu. Jestli bylo ještě něco, co pan a paní Toppingsovi brali vážně, bylo to hezké chování a starání se o ostatní lidi.

Dneska bylo prvního května. Bylo pět hodin ráno, ale doprava venku už byla rušná. I kuchyně v malém bytu Toppingsových byla rušná a pracovalo se v ní. Jediný pokoj, který neustále vypadal, že spal, byl ten, na jehož dveřích byla přilepená písmena 'T', 'A', 'R' a ještě jedno 'A'. Uvnitř, Tara hluboce spala, její ruka kolem již malé plyšové pandy a její hlava u starých ponožek na nočním stolku.