Výzkumu lokality Vraní

 „Takhle se památky nechrání. Jste snoby. Přetvoříte si všechno podle toho, jak se vám to líbí a nerespektujete podstatu té věci. Prostě nemůžete měnit funkční věci jenom proto, že se vám to tak nelíbí, anebo když máte pocit, že to tak původně nebylo. Památka je památka a je povinnost jí chránit jaká je, ať se to někomu líbí, nebo nelíbí."

Zvýšil Karel hlas na svého šéfa takovým stylem, že udělat to směrem k jakékoli ženě, první, co se od ní dozví bude: „Nekřič na mě." V tomto případě však jeho hromy blesky směřovaly k otrlému a vyhořelému řediteli muzea a archeoskanzenu, který jen k svému zaměstnanci tiše pronesl.

„Budeš ty dveře restaurovat, protože jsi za to placený. A budeš je restaurovat formou repliky, jelikož je tak napsaný grant. A já ti seru na to, že zase ty máš pocit, že tyhle dveře už tam jsou nejmíň tři sta let."

„Nebudu!"

Vystřelil Karlův hlas směrem k šéfovi.

„Tak to udělá Musil a ty mu vykliď truhlárnu. Zůstaneš jen u konzervátorů a uvědom si, že peníze na tebe jsou podmíněný právě takovýma grantama. Nedá se vždycky jen zachraňovat."

„Jasně, já vím houby jak to nahoře chtěji. Památka není to, co je starý, ale to, co řekne starej."

Karel štěkal dál ale Toman, jeho šéf, už ho neposlouchal. Otočil se a odcházel. Pak se přeci jen ještě zarazil a zavolal na Karla.

„A nemysli si, že zapomeneš na zítřejší symposium. Jestli tam nedorazíš a Aneta tam bude sama, tak jsme spolu skončili."

„Symposium ve dvou. K čemu to asi bude?"

„Je to napsaný v tom debilním grantu, co tě živí chlapečku. A jelikož to záchranné kopání teď řeší nejvyšší kontrolní úřad, tak je taky možný, že se tam objeví ta nána."

Vybuchl Toman a jeho řev otřásal skanzenem, v kterém náhle utichli i kosy se svoji jarní písničkou. I pokrývači na šindelové střeše přestali ze strachu tlouct kladivy. Jen Karel si dovolil opět promluvit.

„Jasně, oni si šmelej s dálnicema a já budu přesně podle grantu dělat nesmysly."

„Žádný nesmysly. Ty budeš věcný, tvůrčím způsobem podnětný a na základě tvé a Anetiny komunikace se naznačí celá řada způsobů, možností a směrů v řešení nastalých problémů. A jestli ne, tak to fakt posereš všem medvědům."

Pronesl Toman ke Karlovi s intonací v hlase, která se podobala střelbě krátkými dávkami ze samopalu AK47. Pak se k němu definitivně otočil zády a odešel.

Karel zůstal stát. Jen mlčky pozoroval odcházejícího šéfa. Bylo mu jasné, že to tentokrát myslel opravdu vážně. Zaprvé, takhle vybuchnout ho už dlouho neviděl a potom, když už se hádali a měly spory, byli to jejich spory. Pracovní, ideové, technologické, ale jejich.

Díky nutnosti provázanosti činností, nebo tak nějak o tom mluvili ty granty, z kterých byli jednotlivé úseky muzea placeny, se Karel dostal do situace, že vlastně nešlo o něj. Jako restaurátor a konzervátor specialista vstoupil na oko do spolupráce s medvědy. Tedy s archeology, kteří kopou pravěk. Na svou činnost v záchranném výzkumu samozřejmě peníze vždycky dostanou, ale u základního zkoumání je to horší. Tak někdo, Toman, vymyslel že bude vypadat dobře a podmínky grantu podpoří mezi resortní spolupráce. Tím pádem Karla vlastně nikdo nepotřeboval jinak, než jako podpis badatele a účastníka. Ale když by tam nebyl, neměli by na nic jiného než na to zachraňovat nálezy pod dálnicí. Věděl, že i když jeho ten výzkum nezajímá, nemůže medvědům kazit práci. Navíc opravdu něco našli a Karlovi bylo jasné, že když by díky jeho vině ten výzkum museli ukončit, sežrali by ho.