Poslední Hřích 2

30. Hostinec

,,Tak pojď holčičko, víš co máš dělat, ne," řekl starší muž, když si sedl v pokoji, který patřil hostinci na postel a přitom na ní pohlédl dlouhým pohledem.

,,No tak co je..jak dlouho mám ještě čekat," natáhl se po ní a pak s ní praštil o zem a ona se ocitla tváří tvář u rozkroku jeho kalhot. ,,No tak dělej..víš snad co máš dělat," řekl a přitom jeho obličej nabral barvu hněvu.

Chvíli se na něj dívala a když stále nedělal nic, tak jí muž uhodil.

,,No tak honem..už se potřebuju..No tak udělej mi to..rychle!" křikl po ní a přitom její hlavu přirazil ke svému rozkroku.

Ona se od něj rychle odlepila a pak znovu na něj pohlédla a když viděla, že brunátní zlostí, tak pochopila, že už nesnese dalších námitek..A tak se roztřesenými prsty chopila opasku jeho kalhot a začala ho pomalu svlékat..A pak se přímo před ní objevil jeho úd a ona se polekala.

Neměla ještě s mužu zkušenosti a tak ji taková věc, ještě když patřila tak šerednému muži vyděsila.

,,No tak honem, jak dlouho mám ještě čekat," řekl muž a ona polekaně cukla.

Nechtěla to udělat, bála se toho, a tak zavřela oči. Ale pak ji napadlo něco lepšího. Vší silou ho prášila do podbřišku a pak se vydala na útěk.

,,Ta malá čupko!" křikl po ní muž, který se hned zvedl a utíkal za ní.

Eliza se prosmykla po schodech a pak praštila do nějakého muže a onen šeredný muž, kterého praštila ji dostihl.

,,Tohle ti přijde draho, ty potvoro," řekl a chtěl ji hned na místě zbít, jenže onen neznámí muž ho zastavil a místo toho zacinkal váčkem s penězi. ,,Koupím, ji," řekl, protože skutečně nechtěl aby ji muž zbyl.

Poznal ji věděl kdo to je a tak ji chtěl odsud dostat pryč.

,,Tak dobrá je vaše..Já už s takovou potvorou nechci nic mít..Ale třeba vám se ji podaří zkrotit," odpověděl muž a přitom přijal tři zlatky, které byly v onom váčku.

,,Neboj se, neublížím ti," řekl, jenže to si nevšiml, že mu ta žena sebrala nuž.  

Henrik jen tak, tak stihl před tou čarodějnicí uskočit. Vůbec nepředpokládal, že se ho pokusí zabít. ,,Kriste, vždyť jí chce pomoci!" řekl si v duchu. ,,Jenže ona se kolem sebe oháněla jeho dýkou jako zuřivá tygřice," dodal si a přitom opět uskočil před čepelí.

„Nepřibližuj se ke mně!" křičela na celou hospodu a oči jí blýskaly více než čepel z oceli.

„Elize, pusť ten nůž, protože si ublížíš," zkusil klidně Henrik a o krok k ní přistoupil. „Ani za svět! Raději se sama zabiju, než bych ti měla sloužit!" řekla a přitom se opět ohnala čepelí dýky kolem sebe.

„To nikdo od tebe nechce, bylo by lepší, kdybychom si rozumně promluvili..." domlouval jí trpělivě, ale zraněná mužská pýcha v něm jen tak vřela, protože nemohl nevidět, jak se ve dveřích sbíhají zvědavci, úporně zadržujíc výbuch smíchu. A už celá léta si k Henrikovy nikdo nic podobného nedovolil ,,A už vůbec ne žena..." řekl si v duchu.

,,Přestože tato by stála za hřích," dodal si pro sebe, protože tato žena se vůbec nepodobala na vyděšenou ženu, které se před pár dny snažil pomoci, když ji strhl šílený dav.

„To jistě, za koho mě pokládáš? Za hlupačku?" odvrkla rozzlobeně.

„Zaplatil jsi za mě, viděla jsem to na vlastní oči!" dodala a přitom se ji na tváři objevil výraz zlosti. „Kdybych to chtěl skrývat, tak bys o tom netušila, ženská bláznivá! Dej sem ten nůž!" vykřikl a přitom se ji ho snažil vytrhnout z ruky.

„Ne!" zaječela a couvla, ale ohánět se nepřestala.