V ZAJETÍ RYCHLOSTI

1. kapitola

„Do prdele už!“ Zařval jsem nasraně a dlaní třískl o kapotu auta. Ta sračka nechce nastartovat a za deset minut mám bejt na tom kreténským závodu. Zůstal jsem viset v ňáký díře, kde to smrdí po chcankách. Znovu nahlídnu na motor mýho Mitsubishi Evo 8 a znova nasraně třísknu do nějaký součástky. Radši se ani nekouknu do čeho, protože bych se mohl ještě víc nasrat. S ránou zavřu kapotu, utřu si ruce do zasranýho hadru, kterej potom hodím někam do příkopu a nasednu za volat. Klíče zastrčím do díry. Musím se uchechtnout nad tím dvousmyslem. Zasunout do díry. Jo, to bych zatraceně chtěl. Zasunout ho do ňáký kurevský díry. Zakroutím hlavou a otočím dvakrát klíčem, auto naskočí.
„Jo! Kurva jo!“ Zařval jsem a pohladil Mitsi po palubce. Za deset minut mám bejt na startu, no, mám co dělat. Dneska se jede o velký prachy a ty potřebuju. Se zapištěním kol se rozjezdu z místa. Konečně pryč.
--
Dojiždím ke startu. Ulice je plná lidí, a hlavně polonahých holek.
„Ty vole! Kde, zatraceně, si?“ Hlas pupíka se mi vryl do uší, když jsem mu stáhl okno. Jen nad ním protočím očima. Na něj nemám náladu.
„Kolik že je výhra?“ Zeptal jsem nezaujatě.
„32 táců“ odpověděl. Tak tohle mě už zajímá. Kolik že?!
„32 říkáš jo?“ Prohodil jsem si pro sebe. To se, kurva, že hodí! „Za jak dlouho se jede?“ Ptal jsem se dál, tentokrát jsem to na něj mířil.
„Za necelou minutu. Za chvíli to začnou odpočívat.“ Informoval, přikývl jsem a prohrábl si vlasy. Pupík odešel a já zase nastartoval. Dojel jsem na startovní čáru, kde bylo už deset dalších aut. Takový sračky.
Doprostřed silnice se postavila vychrtla kurvička a začala odpočítat.
10.
9.
8.
7.
6.
5.
Nohu jsem dal na plyn.
3.
2.
Začala si svlíkat tričko a ukázala tím svý kozy.
1.
Teď! Hodila tričko na zem a já se s dalšíma čůrákama rozjel.
Zařadil jsem 2, potom hned 3, a přidal na plynu. Jel jsem druhej. Kurva! Podíval jsem se na navigaci, co mám na palubce. Zbývaj poslední 3 kilometry.
Tohle dám.
Nohu na brzdu a volantem prudce zatočit doprava. Vyrovnat. Nohu na plyn a zařadit si. 4. Za mnou se objevilo další auta. Dost se na mě lepil. Tak to kurva ne!
Kilometr.
Nohu na spojku a pětku. Mitsubishi sebou škublo a zrychlilo. Jel jsem vedle toho prvního.
Půl kilometru.
Tohle dám. Potřebuju ty peníze! Na navigaci se mi ukáže další zatáčka.
Lehce jsem si nadjel a krouhnul to doleva. Jo! Zařadil jsem se na první místo, ale ten zmrd za mnou se furt cpe dopředu.
250 metrů
100 metrů.
50 metrů.
25 metrů.
10 metrů.
5 metrů.
Už – už budu v cíli!
Když….ten čůrák za mnou – no to si děláte prdel! Kurva! Kurva! Kurva! A ještě jednou kurva! No to si děláte ale kurva prdel.
Prudce jsem zastavil a křápl dveřmi, když jsem vystoupil z auta. Chtěl jsem někoho zmlátit! Fakt že jo! Kurva, vždyť tohle není možný. Už jsem měl v kapse 32 tisíc. Doprdele.
Až zjistím, kdo mě předjel, rozmrdám mu hlavu o tu jeho sračku a těma penězma mu vytřu prdel. To si pište, že to udělám. Já nikdy neprohrávám. Nikdy! Tak co se do píči teď stalo? Než jsem stihl dojít k tomu debilovi, vkročil mi do cesty Roman. Zkurvysyn jeden.
„Co chceš?“ Prskl jsem nasraně a chtěl ho obejít, ale zase mi zaterasil cestu. Na tváři se mu začal rýsovat ten jeho drzej úšklebek. Vždycky když udělá tuhle grimasu, chci mu omlátit tu jeho tvářičku o beton.
„Víš, kdo tě právě obral 32 tisíc?“ Smál se. Nehty u rukou jsem si až bolestivě ryl do dlaně, abych se na něj teď nevrhl. Vážně se mi bude tlemit přímo do obličeje? To snad nemyslí vážně.
‚Přestaň se mi vysmívat prcku a vyklop to.“ Zavrčel jsem na něj. Ještě chvíli.
‚,Colette.“ Smál se, až se držel za břicho
‚Děláš si ze mě kurva prdel, že jo?“ Vyklopil jsem ze sebe nedůvěřivě. Co tady dělá, do hajzlu?
‚,Ne. Včera přijela a první, co udělala, bylo, že se registrovala na závod.“ Uchechtl se.
‚Proč přijela?“ Zeptal jsem se. Fakt nechápu, co tady dělá. Neukázala se tady několik měsíců, možná to bude něco přes rok a teď je tady. Na stejným místě jako já. Podržte mě někdo.
‚Vím já? Nevím! Nechtěla mi to říct. Mám pocit, že něco chystá.“ Začal si třít bradu porostlou několika denním strništěm a začal se rozhlížet po okolí, než se zastavil na jednom určitém bodě. Následoval jsem jeho pohled.
‚Jak se zdá, můžeš si to zjistit sám.“ Úchylně se usmál a zkouls si spodní ret. Vždycky chtěl Colette ojet a jak to vypadá, ještě ho to nepřešlo. Prase.
Ale to mě teď nezajímalo. Svý oči jsem zabodl do těch jejich kaštanových.
Nezměnila se.