Poslední Hřích 2

37. Proč si nemohu vzpomenout

Dotkla se palcem onoho portrétu a přitom ho něžně pohladila. Potom medailon, chtěla zahodit, ale nakonec si ho znovu zavěsila na krk. Potom se znovu Katalina zadívala na prsten, sundala si ho z prstu, dívala se na něj a pak ho chtěla odhodit, aby se od těch slov oprostila, jenže to nedokázala a tak si prsten zase navlékla zpátky na prst, tam kam patřil.

Chvíli ještě přemýšlela a snažila se vzpomenout, ale stále nic.

,,Arpád," opakovala si to jméno dokola, ale stále ji to nic neříkalo, protože její vzpomínky, které se před ní na chvíli objevily, byly stále jako v mlze.

,,Pro boha, proč si jen nemohu vzpomenout! Proč? Proč?!" křičela a přitom bušila pěstmi do země. ,,Proč si na nic nevzpomínám. Ani na to kdo je ten Arpád!" vykřikla a přitom pohodila praštila znovu pěstí, ale tentokrát do trávy.

,,Proč si nemohu vzpomenout. Proč? A proč se mi to všechno v hlavě tak stále motá," vzdychla si a přitom se bezmocně zadívala pohledem do země.

,,Mámy, mámy!" uslyšela po chvíli a pak uviděla svou malou dcerušku, jak k ní utíká. Byla zrovna se svou chůvou Nen venku a evidentně si užívala onen svět okolo, to Katalina poznala, když se její malá Julie na chvíli zastavila a pozorovala barevného motýla, který si sedl do trávy.

Po chvíli se rozběhla znovu s ještě větším šramotem.

,,Mámy, mámy!" křičela a přitom běžela k ní. ,,Ach, má malá milována!" vykřikla Katalina a přitom rozpřáhla náruč, aby ji mohla obejmout, když ji Julie padla kolem krku.

,,Mámy!" volala vesele malá Julie a přitom se smála.

,,Má malá holčičko," řekla Katalina a přitom ji tiskla k sobě. ,,Julie, miláčku," zašeptala a přitom ji po tvářích začaly stékat slzy. ,,Ty pláčeš...mámá?" řekla malá holčička a přitom ji pohladila tváře. ,,Ne, nepláču Julie, to mi jen něco spadlo do oka. Vždyť proč bych plakala, když jsem tak šťastná, s tebou," odpověděla a přitom ji políbila na malou tvářičku.

,,Táta..tata. Kde je papá?" zeptala se po chvíli malá dívenka a přitom se rozhlédla kolem.

,,Neboj se má milá, tatínek určitě nebude daleko," odpověděla Katalina a přitom ji palcem pohladila po malém nosánku. ,,Tak a teď pojď, ty moje malá, myslím že je čas už jít domů," řekla po chvíli Katalina a pak se zvedla a vzala ji opět do náručí a šla i spolu s ní a s její chůvou Nen k jejich sídlu.