Zlomená duše

Kapitola 15: Ztráta Trpělivosti

Juko seděl v křesle, rukama připoutanýma k ocelovým opěrkám, jeho oči byly plné vzdoru a zoufalství. Před ním stálo několik lékařů, oblečených v bílých pláštích, jejich tváře byly nečitelně klidné. Každý jejich pohyb, každé slovo v něm vzbuzovalo jen větší vztek.

„Musíš s námi spolupracovat, Juko," promluvil jeden z lékařů s pevným, ale klidným hlasem. „Pokud to uděláš, můžeme ti pomoci."

„Pomoci? Vy mi chcete pomoct?" Juko se zasmál hořce a bez humoru. „Vše, co jste zatím udělali, bylo mučení. Elektrošoky, nadávky, zavírání do té zatracené cely! A vy mi říkáte, že mi chcete pomoct?"

Lékař se nadechl, snažíc se zachovat klid. „Chápeme, že to pro tebe není snadné, ale musíš se nám otevřít. Pokud se budeš stále bránit, nikdy nenajdeme způsob, jak ti pomoct."

„Otevřít se?" Juko zavrtěl hlavou, jeho oči zářily hněvem. „Abych se vám mohl otevřít, musel bych vám věřit. A já vám nevěřím. Jste stejní jako všichni ostatní... Vidíte mě jen jako zrůdu."

„Pokud nám nebudeš naslouchat, Juko," řekl jiný lékař s ledovým klidem, „budeme muset přistoupit k dalším opatřením."

Juko se posmíval, ale v jeho očích bylo znát záblesk strachu. „Co mi chcete udělat? Další elektrošoky? Další mučení? Myslíte si, že mě tím zlomíte?"

„Pokud to bude nutné..." Lékař na něj hleděl přísně. „Musíme tě nějak přimět ke spolupráci."

„Já vás nenávidím!" zařval Juko, jeho hlas se zlomil do zoufalého křiku. „Nenávidím vás všechny!"

„Je to nutné," rozhodl se lékař. Přikývl na svého kolegu, který okamžitě přistoupil k ovladači a stiskl tlačítko.

Jukoovo tělo se znovu začalo škubat v křečích, bolest projela jeho tělem jako ohnivá vlna. Křičel, ale jeho hlas se ztrácel v kruté realitě elektrošoků. Lékaři ho bez emocí pozorovali, jejich trpělivost se vytrácela.

„Vidíte? Nikdy se nevzdám!" vykřikl Juko, když bolest konečně ustoupila, jeho hlas byl slabý, ale plný vzteku. „Nikdy vám nedovolím mě zlomit!"

Lékaři si vyměnili pohledy, v jejich očích bylo patrné zklamání a frustrace. „Takhle to dál nepůjde," promluvil jeden z nich. „Musíme najít jiný způsob, jak s ním pracovat. Tohle je neudržitelné."

„Souhlasím," přikývl jiný lékař. „Nemůžeme ho jen trestat. Potřebujeme nový přístup."

„Ale jaký?" ozval se další z nich, jeho hlas byl plný pochybností. „Zkoušeli jsme všechno. Nic nefunguje."

Během porady, která následovala, se všichni pokoušeli najít nějaké řešení. Mluvili o různých metodách, různých přístupech, ale žádný z nich se nezdál být schůdný.

Až se nakonec slova ujal jeden z mladších lékařů, který až dosud mlčel. „Možná bychom mohli zkusit něco jiného," začal váhavě. „V zařízení máme pacientku, která by mohla být klíčem k Jukovu uzdravení."

Ostatní lékaři se na něj podívali se zájmem. „Koho máš na mysli?" zeptal se vedoucí lékař.

„Lusy," odpověděl mladý lékař. „Je zde kvůli nekontrolovatelným výbuchům vzteku. Když se naštve, je schopná někoho zabít. Ale v minulosti pracovala jako trenérka zvířat. Specializovala se na vlky a agresivní psy, kteří nebyli schopní poslouchat. Možná by mohla pomoci Jukovi."

„Myslíš, že by to bylo bezpečné?" ozval se jeden z lékařů skepticky. „Mluvíme o dvou velmi nebezpečných jedincích."

„Možná právě proto," trval na svém mladý lékař. „Lusy by mohla najít způsob, jak s Jukem pracovat. Navíc by to mohla být i terapie pro ni. Mohla by najít smysl v tom, že by mu pomáhala."

„To je velmi riskantní," namítl jiný lékař. „Ale mohlo by to fungovat," přiznal po chvíli. „Nic jiného nám už nezbývá. Pokud neuděláme něco radikálního, Juko se zcela zhroutí."

„Tak to zkusíme," rozhodl vedoucí lékař po krátkém přemýšlení. „Připravte Lusy a informujte ji o tom, co se chystáme udělat. Je to její volba."

Lékaři se rozprchli, každý s úkolem připravit novýexperiment, který mohl být Jukovou poslední nadějí. Možná to byla šílenámyšlenka, ale v jejich situaci neměli na výběr. Doufali, že tento riskantníkrok přinese kýžené výsledky, nebo alespoň konečně prolomí bariéru, kterou Jukokolem sebe vystav