Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 56.-Krok

[Stále 26. 2. 1871, Drážďany (Dresden)]

Pohled Bavorska:

  Místností se znovu rozezněl děsivý kašel, který několik vteřin neustal.
  Sasko.
  Můj mladší bratr a nejvěrnější přítel umíral. Měl jsem slzy na krajíčku. Srdce mi bušilo. Věděl jsem, že to nastane, ale nechtěl jsem tomu věřit.
D: "Zhoršilo se to."
Konstatoval doktor, který zrovna se zachmuřeným výrazem poslouchal srdce Saska ležícího v posteli.
  Byl tak slabý a nemocný, že už se nebyl schopný ani zvednout. Jeho unavené napuchlé oči, bledá tvář a suché rty ztrácející svou barvu napovídaly, že už to nemůže dlouho vydržet.
  Doktor si s povzdechem vyndal fonendoskop z uší a zachmuřeně se na mě podíval.
D: "Je mi líto. Pokud se nestane nějaký zázrak, tak do týdne nejspíš zemře."
  Cítil jsem, jak mi slzy stouply do očí. Nevěděl jsem, zda se udržím.
  Už nás to potkalo skoro všechny. Bádensko byl převezen do špitálu v Paříži už tu noc po korunovaci a tři dny na to tam i zemřel. Podobně na tom byli Hannoversko s Hesenskem, kteří skonali týden potom, jeden v Hannoveru ve své ložnici, druhý taky v nemocnici ve Wiesbadenu. A pověstný a neohrožený Wüttembersko... už je také po smrti. 
  Naše těla nevydržela tak náhlou změnu. Z minuty na minutu jsme najednou neexistovali. A naše organismy to nesnesly. Selhání srdce, selhání ledvin, mrtvice... Věděli jsme, že náš čas brzy nastane... ale tak rychle...
  A nejhorší na tom je, že Prusko o tom možná ani neví. Neví, že čtyři jeho bratranci zemřeli na následky jejich zániku. Neví, že Sasko teď v bolestech umírá. Psal jsem mu několik dopisů o tom, co se stalo ostatním. Psal jsem mu dokonce, ať do toho Innsbrucku dorazí později, že Sasko je na tom špatně, ať přijede sem do Drážďan se s ním alespoň rozloučit. Nic. Neodpověděl na nic. Jakoby mu bylo úplně jedno, co se s jeho příbuznými, s přáteli, s někým, kdo stál po jeho boku několik staletí, děje. Získal, co chtěl. Moc. A teď už ho nic jiného nezajímá.
  S povzdechem jsem vstal a upřeně se zadíval doktorovi do očí.
Bav: "Nechte nás chvíli o samotě."
  Doktor i služebnictvo bez protestů poodstoupilo od postele až ke zde ložnice.
  Kleknul jsem vedle smrtelného lůžka svého bratra a se slzami v očích stiskl jeho ruku.
Bav: "Sachsen?"
Oslovil jsem ho.
  Sasko pomalu otevřel své oteklé vyčerpáním červené oči a podíval se na mě. Jeho nemocné plíce a slabý organismus se už nedaly zachránit.
Bav: "Mrzí mě to."
Nic víc jsem říct nedokázal.
  Tím, že jsem přežíval nejdéle, jsem měl pocit, že je to všechno moje vina. Že jsem se nerozloučil se všemi svými bratranci, když jsem mohl, že jsem nepřivolal Prusko, když jsem mohl, že jsem svému bratrovi nesplnil jeho poslední přání, když jsem mohl. Všechno jsem jako jediný mohl. Mohl a mohl a mohl... Kdybych se víc snažil, všechno by to šlo. Teď jen přihlížím tomu, jak zbytek mé rodiny postupně umírá. A já za chvíli nejspíš taky...
Sas: "Ty za to nemůžeš."
Zaúpěl slabým sýpavým hlasem Sasko.
Sas: "Sami jsme si to zvolili... Přijel i Prusko?"
Bav: "Bohužel to sem nestihl. Snažil se, ale něco ho zdrželo v Berlíně"
Zalhal jsem, aby jeho poslední vzpomínka na jeho bratrance, kterého celý život tak božsky obdivoval a obětoval mu vlastní život, nebyla, že je mu úplně ukradený.
  Sasko se na chvíli odmlčel. Po chvíli jeho sýpavých nádechů znovu promluvil:
Sas: "Řekni mu, že byl vždycky mým vzorem, a že ho mám rád. Ať nám udělá čest."
  Slzy mi vytryskly z očí. Proč se tohle musí dít?! Bratříčku... kdybych jsi znal pravdu... Dali jsme mu doslova všechno, co jsme měli... DOSLOVA. A on... si na nás pravděpodobně ani nevzpomene.
  Neocházej... prosím... zůstaň tady se mnou...
  Sasko se najednou znovu rozkašlal, až se dusil.
D: "Vaše Jasnosti."
Oslovil doktor pro změnu mě.
D: "Rovnou bychom vám mohl změřit teplotu, když už jste tady."
  S bolavým srdcem jsem povstal a na chvíli zavřel oči.
  I mě už druhý týden provázejí postupně zhoršující se závratě, záchvaty migrén a teploty, někdy až horečky. Každým dnem se i já cítím slabší a slabší. I můj čas už brzy nastane.
  Neměl jsem strach ze smrti. Tak I tak, nežil jsem špatně a můj život byl dlouhý.
  Mým přáním je, abych ještě se ještě naposledy setkal s Pruskem a řekl mu, jak moc mě zklamal. Ou, vlastně žádné Prusko už není... Německo.
  Naposledy jsem se podíval na svého nemocného bratra a pak na doktora.
Bav: "Není třeba, pane doktore. Já vím, co mě čeká."