Feelings for you

[1]

Ten kdo vymyslel výtah i v této budově je můj oblíbenec číslo jedna v tuto chvíli.
Jen když si představím, že bych ty všechny věci měla táhnout do třetího patra sama. No tak to leda přes mou mrtvolu.

Když vystoupím z výtahu jdu hledat pokoj s číslem 110. Ukáže se, že je hned pár metrů ode mě. Na tomto patře jsou jen tři pokoje, jedna z kolejí naší školy. V kampusu se nachází pokud vím čtyři koleje a zbytek je po městě v blízkosti školy.

Když odemknu dveře první čeho si všimnu jsou boty, které jsou v botníku. Asi už je tu i moje spolubydlící. Vůbec nevím, kdo to je ani jaký obor studuje. Prvně jsem měla být úplně na jiném pokoji, ale na poslední chvíli mi to přehodili. Nevím proč.

Na chodbě si taky zuju boty abych tu nedělala bordel. Nechtělo by se mi tu uklízet hned když jsem přijela. A kdo ví třeba je moje spolubydlící maniak na čistotu a úklid.
Otřesu jen když na to pomyslím, to bych se musela nechat přestěhovat.

Ve velké místnosti je obývací pokoj a kuchyně spojená jako ve většině kolejí. Je to tu hezké, vypadá to fajn. Obří sedačka a naproti je televize, stoleček a další věci. Kuchyňský bar, barové židličky a nádherně zařízená kuchyně.
„Páni," tady se mi bude hezky vařit. Doma máme větší, ale toto je přesně akorát. Času na prohlížení mám ještě dost, jdu si najít ložnici. Jsou tu jen troje dveře, jedny jsou otevřené a jsou v nich vidět kufry a tašky. Takže to je její.

Tak a teď kde je moje ložnice. Už sahám po klice dveří napravo, ale v pravou chvíli se ozve sprcha.
Rychle ucuknu rukou a otevřu ty správné dveře. To by nebylo moc hezké seznámení kdybych jí vpadla do koupelny.
Hodím věci do pokoje a vydám se zpět dolů pro poslední věci. Jakmile zavřu dveře tentokrát seběhnu schody, výtahem pojedu až potom.
Z auta si vytáhnu poslední tašku a konečně si můžu oddychnout. Mám vše. Hodinky mi ukazují pět hodin, okolo osmé očekávám hovor od bratrů. Rodiče byli tak ohleduplní, že prý zavolají až zítra. Tak to chci vidět.

Projdu hlavními dveřmi a opět si to namířím k výtahu. Těsně před mýma očima se výtah zavře. Ahhh! Mám jít po schodech? Docela nad tím i přemýšlím, ale jakmile ucítím plnou váhu tašky v mé ruce, tyto myšlenky hned zaplaším. Nevydám se do třetího patra s touhle taškou ani náhodou. 

Když čekám než si daná osoba ve výtahu pohne zadkem a opustí výtah, stoupne si vedle mně další postava. Periferně vidím, že je to kluk, vysoký a docela i vypracovaný. Pootočím hlavu a mile se na něj usměju. 
„Do kterého patra jedeš?" zeptá se mě neznámý hlubokým hlasem, většině holek by se při tom zvuku podlomila kolena, ale mně ne.  

„Do třetího patra." Odpovím mu jemně, už mě začíná docela bolet ruka, ta taška je sakra těžká. Vůbec nevím, co tam mám. 

„Mohl bych jet s tebou, po schodech se mi s tím vážně nechce," kývne hlavou ke kufrům, kterých jsem si ani nevšimla kdyby na ně neupozornil. „Nechce se mi čekat na další asi za dvacet minut musím být někde jinde." Řekne mi jemně s kapkou naděje, poznám na něm, že to nemyslí špatně a vážně potřebuje spěchat. 

 „Klidně," odpovím přesně ve chvíli když se před námi otevřou dveře od výtahu. Oba do něj nastoupíme a zmáčknu tlačítko s trojkou. V kapse mi pípne mobil, mám tam zprávu od Taylora. 

Taylor: Tak co sestřičko už jsi ubytovaná? Lukas a Chris tu vyšilují. Vím, že jsi si toho plně vědoma, večer ti zavoláme. Nejsme tak ohleduplní jak rodiče. 

Já: Tak nějak jsem to čekala, ale doufala jsem, že to vydržíte dýl. Ubytovaná ještě nejsem, ale skoro. To už vám tak chybím?

Mobil si zastrčím zpět do kapsy, zvednu oči a na monitoru vidím číslo dva. Během chvíle tam naskočí trojka. 

 „Asi se ještě někdy uvidíme když tu bydlíme oba dva."

 „Asi jo zatím. A děkuju," s tím se výtah zavře a já jsem na mém patře. Mobil mi opět oznámí nově příchozí zprávu, ale mobil už nevytáhnu. Jak napsal, večer mi budou volat a nebude to krátký telefonát. Nějak si i myslím, že jsou špióny pro naše rodiče aby věděli jak se mám hned první den. To je jedno stejně je mám ráda i když bych je nejradši zabila. 

Dnes již podruhé odemknu můj byt, jakmile za sebou zavřu oddechnu si. Odložím si svoje poslední zavazadlo do pokoje a vydám se do kuchyně konkrétně k ledničce. Začnu vyndávat všechno jídlo, co jsem po cestě koupila, jako jednu z mála věci, co dám do mrazáku jsou dva kýble zmrzliny a nějaké to pití. Jinak vše dám do skříněk a poliček v kuchyni. 

Vezmu tašku a rozejdu se zpět ke svému pokoji abych si pomalu začala vybalovat. Jenže v tu chvíli se otevřou dveře od koupelny a já si prohlédnu člověka, který právě vychází.

TOHLE NEMŮŽE BÝT MOJE SPOLUBYDLÍCÍ! 

-----------------------------------------------------

Ahoj, mám tu začátek nového příběhu

Doufám, že vás zaujal

Budu ráda pokud u tohoto příběhu zůstanete a budete číst dál

Budu ráda za hvězdičku i za každý komentář

Všem děkuji

S lásku Verča