Kouzelné tóny ovládaly mou mysl. Melodramatická hudba zněla v mých uších příliš
tesklivě a smutně. Naprosto jsem se nechala unést požitkem z této nádherné skladby.
Oči jsem měla zavřené a plně jsem se soustředila na tóninu, kterou jsem musela odehrát.
Prsty mi běhaly po klapkách klavíru, jako bych je snad neovlivňovala já, ale samy
věděly, co mají hrát. Když mě náhle z mého mystického opojení vytrhlo až agresivní
třískání dirigentskou taktovkou o kovový stojan. Otevřela jsem oči a přestala hrát. Celý
náš symfonický orchestr utichl a otráveně vzhlédl k našemu nervnímu dirigentovi, panu
Luziánovi, kterému ale nikdo neřekl jinak, než Nervák. Svou cholerickou povahou byl
pověstný, i nepatrná maličkost ho dokázala rozzuřit. Nicméně ve své profesi neměl
téměř konkurenci. Nikdo si nedovolil se na něj osopit, jinak by přišel o místo.
„Ne, ne, ne! Ido,“ křikl na mě,“ „ ve druhé části je e-dur, ne c-dur, rozumíš?
Takže se vrať zpátky na zem, a zahraj to tak, jak to má být. A ty, Patriku, můžeš mi říct,
co to mělo být? Když řeknu vyšší tón, tak tím nemyslím medvědí brumlání. A drž
pořádně ty housle. Držíš je, jakoby tě měly kousnout. Takhle z vás nic nebude!“ řval a
vztekal se jako malé děcko. „Za pár dnů je premiéra, a jestli někdo něco posere,
vyhodím ho! Rozumíte!“ rozlíceně prsknul. Prohrábl si pár prošedivělých vlasů a
pokoušel se uklidnit. S lidmi v orchestru jsme si věnovali znuděné výrazy. Zkoušeli
jsme od rána, a už byl skoro večer. „Dneska končíme. Nemám na vás nervy!
Vypadněte!“
„To zas byl den, co,“ přistoupila ke mně kamarádka Elena. Drobná blondýnka,
která ale hrála na cello jako ďábel.
„Já už ty jeho nálady ani nevnímám. Zvykla jsem si na ně. Tak co, těšíš se na
premiéru? Já jsem nervózní už teď,“ vyhrkla jsem, abych změnila téma.
„Já ani ne. To přijde až v ten den. Zase mi bude špatně,“ zasmála se.
„Holky, jdete s námi? Jdeme na panáka,“ pozval nás flétnista Lukáš. Sympatický
kluk. V souboru jsem se všema vycházela. Byli jsme dobrá parta, až na pár výjimek,
které si o sobě myslely, bůhví jak nejsou úžasné.
„Ne, díky. Potřebujeme něco probrat,“ odbyla ho Elena a pohlédla na mě.
Očekávala můj tichý souhlas. Zmateně jsem přikývla. Lukáš nás nepřemlouval. Mávl
rukou a s ostatníma odešel do místního baru, kam jsme po zkouškách chodívali.
Jakmile opustili divadlo i poslední herci, zůstaly jsme v něm jen my dvě a uklízečky.
Společně jsme vyšly na jeviště a dělaly kraviny s kulisami. Kdyby nás viděl režisér
inscenace, asi by nás vyhodil. S Elenou jsme byly skoro jako sestry. Poznaly jsme se na
konzervatoři. Zjistily jsme, že jsme se obě původně hlásily na herectví, ale pro velký
zájem a taky kvůli nedostatku talentu nás ani jednu nevzali. Nakonec jsme skončily
v orchestru. Já hraju na klavír, ona na cello. Když jsme se dostatečně vyřádily, a
uklízečky nás pořádně seřvaly, že se máme uklidnit, sedly jsme si na okraj jeviště a
povídaly si. Domů se nám nechtělo.
„Co tvůj táta? Pracuje teď na něčem?“ zeptala jsem se ji.
Její táta byl známý hudební skladatel. Celá jejich rodina byla hudebně založená. Otec
skladatel, matka zpěvačka, dcera cellistka. Zatím co se týče naší rodiny, mám hudební
sluch jenom já.
„Jo, teď píše devátou symfonii,“ překvapila mě a upila z láhve pivo.
„Devátou symfonii?“ zopakovala jsem nevěřícně. „Víš, co se o nich říká?“
„Ne, co?“
„Mezi muzikanty se povídá, že devátá symfonie je prokletá. Skladatelé při jejím
psaní umřeli,“ vysvětlila jsem jí.
„Ale prosím tě,“ poklepala mi na rameno. „Přece bys takovým kravinám
nevěřila,“ vysmála se mi, ale když uzřela můj nejistý výraz, zakroutila nechápavě
hlavou. „No tak, snad nejsi pověrčivá?“
„Ovšemže ne,“ zalhala jsem. „Jen mě to napadlo,“ usmála jsem se nejistě.
„Píše ji už dlouho. Pomalu se blíží k jejímu závěru a dosud se mu nic nestalo,“
ujišťovala mě a pobaveně se uchechtla.
Nebyla jsem nijak pověrčivá, ale zase jsem to nebrala na lehkou váhu. Mezi námi
hudebníky a herci se někdy pověry berou dost vážně. Měla jsem chuť se o tom dál bavit,
ale jakmile jsem viděla její pesimistický přístup, raději jsem mlčela. Nechtěla jsem ji
strašit nebo v ní vyvolávat nesmyslné obavy. Přesto jsem chtěla něco namítnout, když
v tu chvíli se v orchestřišti samy od sebe rozezněly činely. Takovým způsobem, jakoby
do nich někdo narazil. Obě jsme se lekly. Podívaly jsme se dolů, kde nehnutě nástroje
stály.
„Asi o ně zavadila uklízečka,“ hlesla sebejistě Elena. „Přeci se nebojíš,“ dobírala
si mě pobaveně. Divadlo bývá večer dost děsivé. Rozhlédla jsem se po hledišti, a možná
vlastním strachem nebo bujnou představivostí mě zamrazilo.
Ne,“ odvětila jsem lživě. Byla jsem si jistá, že uklízečka to být nemohla. Než se
ozval ten zvuk, viděla jsem ji odtamtud odcházet. Elena si jí nejspíš nevšimla. Nebo
možná všimla, ale chtěla působit reálně a nepřipouštět si nic nadpřirozeného. Nějaký čas
na to jsme musely divadlo opustit i my. Uklízečky se také chystaly domů.
„Tak zítra. A prosím tě, nevěř každé blbosti, která se povídá, jo?“ neopomněla si
do mě rýpnout, když jsme se loučily. Bylo jedenáct večer, a já už byla dost unavená.
„Jasně, neměj péči,“ ujistila jsem ji, neboť jsem chtěla mít klid od jejich
posměšků. Připadala jsem si jako malé dítě, kterému rozmlouvají, že pohádky nejsou
pravdivé a ve skutečnosti jsou pouze výplodem fantazie.
Večer jsem nad tím ještě přemýšlela. Nevěděla jsem, proč mi to nejde z hlavy. Po
chvilce jsem usnula, a pokoušela se na to nemyslet.
Následující den jsem, jako obvykle, v devět ráno mířila do divadla. Zaparkovala jsem u
zadního vchodu, a už při příjezdu se mě zmocňoval nepochopitelný pocit úzkosti.
Jakoby mi něco našeptávalo, abych tam dnes nechodila. Dala jsem však na Elenina
slova a paranoidní pocity jsem ignorovala. U šaten jsem spatřila hlouček našich lidí,
kteří se tvářili vážně, až smutně. Jakmile mě spatřili, obrátili se na mě. Jejich pohledy
mi nebyly příjemné. Raději jsem zamířila ke své skříňce. Bylo mi divné, že jsem nikde
nezahlédla Elenu. Většinou tu bývává brzy. Její zpoždění jsem přisuzovala nejspíš
dopravní zácpě, nebo zaspání. Posadila jsem se ke klavíru, ale podezřelé mlčení mých
kolegů, mě znervózňovalo. Tu nejistotu jsem už nevydržela.
„Co se děje? Proč se všichni tváříte tak nešťastně?“ otázala jsem se, neboť jsem
měla dost toho napjatého ticha.
„Ty to nevíš?“ podivil se Lukáš. „Elenin táta,“ započal a polknul. Odmlčel se.
Ohlédl se na ostatní a váhavě těkal očima kol sebe.
„Co je s Eleniným tátou?“ naléhala jsem.
„Včera dostal infarkt a dnes ráno zemřel. Nikdo si to nedokáže vysvětlit. Byl
příliš mladý na infarkt. Navíc, byl prý naprosto zdravý. Žádné problémy se srdcem
neměl,“ vypověděl Lukáš přerývaně. „Elena a její máma se z toho zhroutily. Skončily
na psychiatrii.“
V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Cítila jsem, jak blednu. Špatně se mi dýchalo,
hlava se mi točila. Vytvářely se mi mžitky před očima. Lapala jsem po dechu.
„Je ti dobře? Mám ti přinést vodu?“ strachoval se Lukáš, ale já ho vůbec
nevnímala. Sama jsem nevěděla proč, ale první co mě napadlo se zeptat, nebylo vhodné.
„A co ta skladba?“ vyhrkla jsem.
Lukáš neskrýval své překvapení. Zmateně zamžikal. Evidentně jsem ho svou
necitelností překvapila.
„O jaké skladbě to mluvíš?“
„No přeci o té, co psal,“ zvýšila jsem na něj hlas a třesoucí se rukou jsem si
prohrábla vlas. Lukáš neměl ponětí, o čem mluvím.
„Co vím, tak žádná rozepsaná skladba se nenašla. Proč se na to ptáš?“ nechápal.
„To neřeš,“ odbyla jsem ho.
Motala se mi hlava. Odstrčila jsem ho a rychlým krokem jsem od ostatních utekla. Jako
mátoha jsem doklopýtala do zákulisí, odkud jsem měla dobrý výhled do orchestřiště.
Sesunula jsem se podél zdi a vložila obličej do dlaní. Hrůzou jsem se třásla po celém
těle. Nedokázala jsem pochopit, jak je to možné. Cítila jsem se provinile. V mysli jsem
si představovala neviditelné hlasy, které se mi tiše vysmívaly. Impulsivně jsem pohlédla
na činely. Vytřeštila jsem oči. Spatřila jsem, jak se nepatrně pohybují, jakoby o ně
někdo zavadil. Nikdo kolem nich neprošel, neboť aby se k nim dostal, musel by projít
kolem mě. Srdce mi bušilo jako splašené. Snad v obavách, že by mi něco udělaly.
Nabyla jsem nepříjemného pocitu, že jejich včerejší mrazivý tón ohlašoval smutnou
událost. Opravdu jsem byla svědkem něčeho nadpřirozeného, nebo je to jen děsivá
náhoda? Začala jsem pochybovat, jestli se včerejšek skutečně udál, nebo se mi to jen
zdálo. A co ona devátá symfonie, kterou její otec psal, a která záhadně zmizela? Stejně
jako tomu bylo u ostatních, ani tato nebude dopsána. Dostála snad své pověsti a má na
svědomí další život? Stalo by se to, i kdybych to nepřipomněla? Nebo se Eleně vymstila
její odtažitá lehkomyslnost? Nemohla jsem se nikomu svěřit, a přesto se mi chtělo
nesmyslně křičet a omlouvat se. Obávala jsem se však, že by mi to stejně nikdo
neuvěřil. Odmítala jsem si připustit, že včerejší rozhovor byl předzvěstí blízké smrti.
Dalo se jí však zabránit, nebo si kletba devátých symfonií opět vybrala další oběť?
