Bloody echo

Bloody Echo- 2. díl

Kaidan

Se zuřivým vrčením hodím do kufru další tričko. Zmítá mnou vztek, mé oči zvolna mění barvu, přesto se však pokouším ovládat, ale bez valných úspěchů. Stisknu pěsti k sobě a začnu zhluboka dýchat. Nebudu se přeci rozčilovat kvůli tomu starochovi. S hlasitým 'buch' zaklapnu kufr a sejdu dolů po schodech, kde už čeká fotr s ďábelským výrazem.

Sarah

První, druhá, třetí, čtvrtá....ano, uhodli jste. Právě počítám otcovy rány, padající na mé zubožené tělo.
,,Jak jsi, kurva, mohla přinést ze školy trojku? Z matiky! Máma by na tebe nebyla pyšná." Prsknu krev, když dostanu pěstí do břicha.
,,Protože jsem jen člověk." odseknu s poslední špetkou odvahy a schytám facku, až se praštím o roh stolu do hlavy. Sáhnu si tam a nahmatám pramínek krve. Nenávistně se na něj podívám, ale nic neříkám. Jsem srab, ubohej srab.
,,Kurvo zasraná, malá!" plivne po mně a s konečným kopancem do mé brady odkráčí. Po tváři mi sklouzne slza. Ne, nebudu přeci brečet. Prudkým pohybem ji setřu a vyplivnu krev. Nenávidím ho, jak já nenávidím svýho podělanýho fotra.

Kaidan

,,Tak, jsme tady." Zavrčím a pohlédnu na ten velkej barák, kde mám odteď vegetovat. Takovej menší zámek, až nechutně čistý a upravený. Se silným prásknutím dvířek auta vylezu a odporoučím se k brance, teda spíš bráně. Ten, který mě zplodil nahmatá klíče a otevře ten vehykl. Vstoupím do obrovské, udržované zahrady a proti své vůli obdivně vydechnu, což papík, samozřejmě, hned zaznamená.
,,Líbí, co?" uchechtne se spokojeně a já ho probodnu zlostným pohledem.
,,Trhni si!" zamumlám vzpurně a on mě ihned popadne za krk a přitiskne ke zdi. Zalapám po dechu, mé plíce se domáhají vzduchu.
,,Takhle se mnou mluvit nebudeš, Kaidane!" zařve rádoby hrozivě, načež se jen uchechtnu.
,,Vážně? A co s tím zmůžeš? Zabiješ mě? To dost klesneš u smečky! Potrestáš? Domácí vězení? Blbý je, že neposlechnu! Zřekneš se mě? Zabiju tě! A víš co ti řeknu na závěr? Naser si!" vychrlím s naprostou bezstarostností, i když vím, že melu hovadiny. Pustí mě, oči rudé.
,,Máš potíže se sebeovládáním." upozorním ho, ale sám mám zorničky celé žluté. Odplivne si a odkráčí.
,,To je ale prase." poznamenám, ale dost potichu, aby to neslyšel. Popravdě, jsem rád, že to mám z krku.

Sarah

,,Otevřete si sešity a nadepište datum. Napíšeme si slohovou práci na téma Strach. Slohová práce bude obsahovat nejméně sto slov a je na vás, jak ji pojmete. Začněte!"
Polknu, strach znám velice dobře, ale je to hrozně osobní téma. Nerada na to vzpomínám, nerada o tom uvažuju, nerada to prožívám. Že já do té školy vůbec lezu. Začnu rozmáchlým nadpisem slohovky, strach, a pustím propisku. Přece jen, jestli to bude moc procítěné, mohli by přijít na mé týrání.

Strach

Strach, co to vlastně je? Vymlouváme se na něj, mluvíme o něm s respektem a s až posvátnou úctou, snažíme se mu vyhýbat. Je to odporný, tíživý pocit, vycházející až z vašeho nitra, poznamenávající vás navždy. Plíží se kolem vašeho těla, čekající na vaši chvilkovou slabost. Nutí vás, brečet, řvát, kopat, ječet, ale nikdy nezmizí. Ze strachu zpíváme,mluvíme lži, nebo i myslíme na něco pěkného, jen, abychom se ho zbavili. Chvilku to pomáhá, na strach ale není lék. Já rozděluji strach na dvě skupiny: banální a odůvodněný. Banální je strach z pavoukú, letadel, výšek a všeho, na co si dokážete vzpomenout. Jistě, dotyčnému to banální nepřijde, ale jsou i horší- skupina číslo 2, odůvodněný. Strach ze smrti, strach z pochopení, prozření, či strach ze svých blízkých. To jsou těžší strachy, odporné a mučivé. Nikdo je nechce zažít, protože by radši se nachal i kousnout od pavouka, než zmlátit od otce. Je to jako odporná pachuť v ústech, odřené koleno, popálená pokožka. TO je strach. Z tohoto se zastavuje krev v žilách. Nikdo nechce tenhle pravý strach poznat. Ani já ne.