Knížky a Rvačky: Nejsem jako ty!

Dvacet Dva - Misakiho dům 1/2

„Díky." Zašeptala jsem, když jsme už byli v parku. Místo toho, aby řekl něco frajerského, jen se zadíval na chodník před sebou.

„To nic nebylo." Pronesl. „Jen by mně zajímalo, proč se ptal na tvoje jméno, myslel jsem, že se znáte."

„Nepoznal mě, před rokem jsem měla kratší vlasy, než dneska a nenosila jsem tak často brýle." Odpověděla jsem. Byla to pravda, brýle jsem sice nenosila tak často pořád, ale do práce a do školy vždycky. Asi to vyznělo moc podivně, ale vážně normálně venku jsem je nenosila. Byla to celkem dobrá kamufláž, když mě nepoznal, ale hlodal ve mně jeden neurčitý pocit. Nedokázala jsem si pomoct, vážně ne, protože jsem taky dlouho toužila nakopat Hikaruovi zadek a nejen kvůli pomstě, ale aby mi konečně dal pokoj a on mě nepoznal? Sakra to byl blbej pocit. K žádnému zadoustižení nedošlo, protože mě nepoznal. Ach bože, netušila jsem, jak se sakra mám cítit. Asi by se mi mělo ulevit, ale to se nestalo. Spíše mě to užíralo. Měla jsem chuť nadávat.

„Chápu." Přetrhl moje myšlenkové pochody Zero. Místo, abych se na něj podívala, jsem trošku zpomalila a rozhlédla se kolem. Tenhle park opravdu nebyl moc velký. Vlastně se skládal jen s jednoho pískoviště a pár laviček a přes další cestu vedl do většího parku, kde byla i fontána s třemi Amorky. Většinou jsem se cestou tomu parku vyhýbala, bývalo tam hodně dětí na velkém prostorném pískovišti z hradem v jedné půlce a lodí v další. Děti mi nevadili, jen jsem si tady mohla zalézt a číst si, bylo tady klidněji než tam a krom toho, většina dětí tady byla slušnějších, protože vedle za mnou chodily většinou jen ty nevychované. Takhle se dalo prostě jen přejít k pískovišti, ve tvaru čtverce a zabořit nohy do písku a v klidu si číst, protože bylo pískoviště ve stínu.

„Je tady klid." Poznamenala jsem. Zoufale jsem se snažila myslet na něco jiného, než na to, že mě nepoznal, už to začínalo být celkem otravné. Poškrábala jsem se za uchem a utáhla jsem si culík.

„Ano, to je." Přitakal. Pohlédla jsem na něj. Nevypadal ani trochu nesvůj. Za to já si připadala celkem nejistá, už jen kvůli tomu, co se mezi námi stalo. A taky protože to je jeho bratr. Kdybych mluvila o nějakém ději v knížce, byl by Hikaru můj úhlavní nepřítel a jeho bratr taky. I když v některých mých fantaziích to spíš dopadalo tak, že jsem se do něj zamilovala a on mě pak zradil. Ha, to by bylo nemilé, ale nějak jsem cítila, že Zero k němu nechová nějakou zvláštní lásku, jak by to mezi bratry mělo být. Pořád mě zajímalo, proč se přiklonil ke rvačkám a delikventům, místo...no normálních věcí. I když co jsou vlastně normální věci? Být knihomol, jako já? Nebo třeba být jako Ryuu?

Beze studu jsem mu zírala do černých očí, které se na chvíli odloučili od mých a zadívaly se směrem ke stromům za mnou. Mlčel. Pak se v jeho objevil záblesk poznání. Dotkla jsem se jeho ramene.

„Děje se něco? " zeptala jsem se.

„Nemůžu uvěřit, že náš sledoval." Pronesl. Překvapeně jsem vytřeštila oči. Věděla jsem, koho tím myslel, protože jakmile mu to splynulo ze rtů, ucítila jsem na sobě jeho pohled. Doslova se mi zavrtal zezadu do hlavy. Zachvěla jsem se a pak se opatrně otočila. Byl to Hikaru. V ruce držel nožík, se kterým si pohrával v ruce. Za ním se táhli jeho dva poskoci. Otočila jsem se k němu celým tělem a ruce jsem spustila podél těla. Hikaru ví, kde bydlím, protože mě pronásledoval. Sakra. Nepoznal mě, ale takhle mě pozná určitě. Pomalu jsem začínala panikařit. Sledovala jsem ten nožík, v jeho pravé ruce, byl jen asi kousek ode mě.

„Myslím, že můžeš." Šeptla jsem a o krok ustoupla, čímž jsem narazila do jeho těla. Myslím, že jsem zakopla o jeho nohu a pak jsem na něj tak nějak upadla. V tu chvíli jsem měla oči jen pro ten nůž.