Pohádky z údolí

O kouzelném koláčku

V jednom malebném údolí žil starý pekař, který pekl to nejlepší pečivo v celém údolí pohoří Zlatý kohout. Tento starý pekař se jmenoval Karel a žil se svojí vnučkou Majdalenkou v krásné chaloupce u jezera v údolí. Majdalenka, děvče jako sluníčko s prameny vlasů jako zlaté dukáty, pomáhala svému dědečkovi s jeho robotou ve stavení. Nosila vodu z jezera, mlela mouku na chleby a koláčky, pásla krávy na mléko a uklízela v celé chaloupce. Prostě děvče, které umělo vzít za práci. Ale nejvíce jí stejně bavilo péct s dědečkem chleby a koláče. Hnětala těsto, kynula ho a tvarovala. Vždycky své vnučce říkal: "Majdičko, devče moje, nezapomínej ty koláčky dělat s láskou. V tom totiž dřímá celé kouzlo". Dědeček s Majdalenkou pekli pečivo pro celé údolí. Každý den si celé údolí chodilo pro čerstvý, voňavý do zlatova upečený pecen chleba. Pro pečivo si také každý den chodil sluha ze zámku v údolí.

Zámek stál přímo uprostřed údolí a žil v něm mladý, avšak zlý a panovačný kníže Hubert, který vládl celému údolí. Kníže Hubert měl mnoho svých rádců a ti pomáhali zlému knížeti vládnout tvrdou rukou. Byli také výběrčími daní, které v údolí byly velmi vysoké. "Jen přispívejte svému pánu do jeho kapsičky.", ušklíbali se rádcové. Snažili se z chudých a prostých rolníků získat co nejvíce. A pokud by přeci jenom měl někdo hluboko do kapsy, přijde zámecká stráž a odvede toho chudáka do žaláře či hůře do hladomorny. Všichni se báli byť jen něco říci, aby se nedostali do vězení.

Jednoho dne se kníže Hubert dozvěděl o mladé děvečce Majdalence z chaloupky z jezera a chtěl si ji pojmout za ženu. Nasedl do svého zlatého kočáru a poručil k cestě. Jeli lesem a potkávali obyvatele jejich panství. Někteří utíkali strachy, jiní zase probodávali kníže Huberta hroznými pohledy. Hubertovi to však bylo jedno. "Ať na mne ta chudina krásně zírá. Líbí se mi to, jak křičí radostí, že mne vidí. Jenom nevím, proč utíkají." pronesl kníže Hubert.

Kníže dorazil před chaloupku u jezera a přivítal ho tam starý pekař s jeho vnučnou Majdalenkou. "Vítejte drahý pane, jaké cesty Vás k nám vedou?", řekl pekař Karel. "Chtěl bych tvoji vnučku za svoji ženu.", prohlásil kníže Hubert. Pekař se podíval na svoji vnučku a řekl ji, ať se rozhodne. Avšak oba věděli, jaký kníže Hubert je a Majdalenka se rozhodla, že jeho nabídku nepřijme a zůstane se svým dědečkem. "To je neslýchané, taková drzost, já neznám takovou neposlušnost." pořvával kníže Hubert a odjel ve svém kočáru zpět na zámek.

Druhý den před pekařovu chalupu přijeli vojáci a odvedli pekaře Karla na zámek. Majda byla mezitím u hrnčíře, který byl nemocen a nemohl si pro své pečivo dojít. Přiběhla sousedka a udýchaná pronesla: "Majdičko, děvče moje, dědečka ti odvedli. Vojáci ze zámku." Majda se rozeběhla domů a tam opravdu svého milovaného dědečka nenašla. Sbalila si proto pár tvarohových buchet a povidlových koláčů do ranečku a vydala se na cestu do zámku.

Po cestě lesem potkala malou chaloupku, kde bydlel starý poustevník. Nikdy o něm nevěděla a viděla ho v údolí poprvé. "Stařečku, pročpak žijete zde tuze sám?" zeptala se Majdalenka. "Inu děvčátko, můj vlastní syn mě ze svého domu vykázal. Hladu zde mám a nemám co pusy." V tom Majda rozevřela svůj raneček a nabídla stařečkovi své buchty a koláče. "Vezměte si, starý pane. Nebojte se ochutnati." Poustevník se pustil do tvarohových koláčů a olizoval se až za ušima. V tom se zvedl, vytáhnul z kapsy malý pytlíček. "Zde děvenko máš malý pytlíček. Až ti bude nejhůře, použij ho. Majdalenka poděkovala a šla na zámek.

Došla před zámek, kde ji zastavali dva strážní. "Jdu za knížetem Hubertem, který zajmul mého dědečka, pekaře Karla." Jakmile to strážní uslyšeli, zajali Majdu a odvedli ji do žaláře. Najednou z ní vyhrklo: "Dědečku, dědečku můj." Zavřeli ji společně s dědečkem a odešli. "Dědečku, proč tě tu zavřeli." zeptala se Majdalenka. "To nevím, holčičko moje, ale cítím, že můj čas nadchází. Víš, jak jsem ti vyprávěl o tom hvězdném království, kam jsem se chtěl vždy podívat? Tak teď už ho vidím. "Majdalenko, Majdičko moje, i když budu péct své chleby a koláče v tom hvězném království, ty nikdy nesmíš zapomenout kdo jsi a kde máš své kořeny. Vím, že v tom hvězdném království budeme spolu péct až za dlouho, avšak jednou se tam spolu shledáme a ty mi zase budeš míchat těsto, kynout ho a vytvářet ty nejlepší buchty a koláče.", řekl a pomalu se schoulel Majdalence do náruče. Ta klečela na zemi a slzy ji omývaly její roztomilé tvářičky. "Jsem na tebe hrdý. Jsem šťástný, že jsem vychoval tak krásné děvče. A neboj se holčičko moje, já tam na tebe v tom hvězdém království počkám.", řekl dědeček Karel a zavřel své oči. Majdalenka neuměla udržet své slzy smutku a měla z nich mokré své bílé šatičky.

Po chvíli přišel kníže Hubert a podíval se na Majdalenku. "Vidím, že pláčeš. Inu, prý děláš ty nejlepší buchty a koláče v celém údolí.", pohrdavě prohlásil kníže. "Odveďte ji do kuchyně a tohohle bídáka někam pohoďte, ať nám tu nesmrdí.", řekl kníže Hubert. Mezitím došli vojáci do kuchyně a oznámili Majdalence, že se koná velká slavnost a pán si přeje mnoho úžasného pečiva. Majda se tedy dala do pečení a za čtyři hodiny měla všechno připravené.

Sluhové odnesli ty buchty a koláče na velký stůl do jídelní síně. Hosté, kteří přišli na narozeniny knížete Huberta, si brali tyto dobroty na doporučení knížete Huberta. Avšak po prvních kousnutích se začali všichni hostě včetně knížete Huberta škaredě tvářit. "Ty koláče jsou kyselé, ty buchty jsou hořké a slané." zařvali všichni. Jenom malý Kryštof, syn prince Robina udatného, si pochutnával na buchtách a koláčích. "Mňam, ty jsou sladké jako med.", prohlašoval malý Kryštof. Nikdo mu neveřil a tak ti kníže Hubert vzal buchtu z mísy, která byla u malého Kryštofa. "Je hořká jako všechny ostatní." Hosté začali být znechucení a chystali se k odchodu. "Přiveďte mi Majdalenu, pekařovu dceru."

Majdalenka přišla a byla hned zasypána dotazy. "Proč jsou tvé koláče hnusné? Jsou kyselé a hořké. Už jsi někdy takové koláče měla?" řval na ni kníže Hubert. "Milý pane, mé koláče jsou chutné a sladké. Avšak vy jste kyselý a hořký. A proto Vaše koláče byly také kyselé a hořké. Koláče každého byly takové jaký je doopravdy člověk. "Koláče malého Kryštofa byly sladké, že?, zeptala se Majda. "Ano, jak to víš?, zeptal se tázavě kníže. "Protože on je malý a nezkažený", zasmála se Majdalenka. "A to je kouzlo našich rodiných koláčů.", prohlásila Majdalenka.