Poznámka autora : Tohle bude jen krátká povídka, aby se má oc (a zároveň i já 🥲) mohla rozloučit s Mikem ❤️
_______________________________________
Jsem Altahia Shield. Můj domov byl ve městě Shiganshina - tudíž jsem tam byla ten den, kdy padla zeď Maria a všichni byli evakuováni. Málem jsem nepřežila, ale zachránil mě muž z Posádky. Nyní jsem voják Průzkumné Legie. Už od samého začátku mého nástupu k tomuto útvaru jsem byla přiřazena k jednotce Mikea Zachariase. Samozřejmě - hned při prvním setkání s ním mě očichal a poté udělal ten svůj povrchní úsměv. Zprvu jsem to nechápala, ale velitelka Hange mě ujistila že to dělá u všech a že to pravděpodobně nemá žádný význam. Mike byl zvláštní muž ale všichni v jednotce ho měli rádi. Včetně mě. Byl to dobrý, ne-li úžasný velitel. Vždy věděl co dělá a jeho vojáci ho respektovali. Dokonce i velitel Erwin s ním byl dobrý přítel - dalo by se říci. Jednoho dne však přišlo hlášení že od zdi Rose přichází titáni a že byla prolomena. Já i ostatní vojáci jsme byli povoláni, abychom evakuovali lidi jižně od zdi. Bohužel jsme neměli čas na to si nasadit ODM. Když jsme všichni společně jeli evakuovat vesnice, jeden z našich vojáků si všiml, že titáni jsou příliš blízko, a tak Mike neváhal ani vteřinu a udělal ze sebe návnadu. Řekl, ať udržujeme formaci. Poslechla jsem jeho rozkaz a zůstala ve formaci, i přesto že jsem měla silné nutkání jet s ním. Avšak pravda byla, že jsem neměla výstroj, tudíž bych byla k ničemu. Když jsme evakuovali poslední vesnici, měla jsem špatný pocit, protože Mike se nevracel, ani nevyslal kouřový signál. Tehdy jsem poprvé porušila Mikeho příkaz, opustila formaci a jela na místo, kam on. Když jsem přijela na místo, nikdo tam nebyl. Jen kaluž krve. Když jsem přijela blíž, na zemi byl... Kus Mikeho těla společně s polovinou obličeje. Zhrozila jsem se a nahrnuly se mi slzy do očí. Bylo to jediné co zůstalo. Jeho roztrhaná bunda byla kousek odtamtud. Slezla jsem z koně, klekla na kolena a zvedla jsem Mikeho tělo - spíše to, co z něj zůstalo. Přitiskla jsem si ho k tělu a začala jsem opravdu hlasitě brečet a křičet. Mike už nežil. Ztratila jsem ho. Ztratila jsem mého jedinečného velitele.
Nyní klečím nad Mikeho hrobem. I přesto, že prší, klečím tam a zirám na ledový náhrobek s jeho jménem. Mé oči jsou lehce přivřené a po tvářích mi stékají slzy společně s deštěm. V ruce svírám svazek květin. Položila jsem svazek květin na jeho hrob. Z náprsní kapsy od bundy jsem vytáhla znak průzkumné legie. Nášivku, kterou jsem sundala z jeho bundy. Položila jsem ji vedle květin. Zhluboka jsem se nadechla a koukala jsem na hrob. „Tohle je mé poslední sbohem, Mike. Víš.. Nikdy se ti nikdo nevyrovná. Pro mě jsi byl úžasný velitel. Vzpomínám na den, kdy jsem se s tebou poprvé potkala a první věc kterou jsi udělal byla ta, že jsi mě očichal" Na tváři se mi objevil malý úsměv když jsem si na to vzpomněla. "Byl jsi opravdu výjimečný muž... Ale je na čase se rozloučit" Řekla tiše a položila jsem svoji ruku na jeho náhrobek. „Z tohoto Edenu sestupujeme a zanecháváme za sebou ráj, který jsme kdysi znali. Ve stínu našeho pádu si s sebou neseme vzpomínku na jeho milost a věčnou cestu, abychom našli cestu zpět. Jednou se znovu setkáme Mike. Slibuji" S těmito slovy jsem se zvedla. Naposledy jsem se podívala na jeho náhrobek, se slzami v očích. Poté jsem vzhlédla k nebi. Přestalo pršet a vysvitly sluneční paprsky. Jakoby mi Mike chtěl říct, že je tu se mnou a že na mě bude dávat pozor. „Děkuji, Mike" Zašeptala jsem. Poté jsem se otočila a odešla jsem, zanechávajíc si v srdci velkou díru. Díru, kterou už nikdy nikdo nezahojí.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
