The longest dream of my life (CZ)

13. kapitola

Když do lesa dorážíme, máme ze zmrzliny oba ujedenou asi půlku. "Stejně nechápu, jak si jí to mohl takhle říct." poznamenávám, zatímco si užívám sladkou chuť na jazyku. Finn už si nějakou dobu kope se šiškou a nevypadá, že by jí hodlal opustit. "Nedělej z toho vědu." zasměje se. "Prostě mě to tak napadlo." Následně se zakousne do zmrzliny, z čehož mi okamžitě naskočí husí kůže, protože mě z chladu zuby vždycky bolí. Finn se naopak spokojeně usměje a až když od zmrzliny zvedá hlavu, všímám si, že si ji trochu otiskl na nos. Rozesmívám se a Finn se na mě tázavě podívá. "Co je?" Oba se zastavíme a já k němu přistoupím o trochu blíž. Opatrně mu zmrzlinu z nosu stírám a pokouším se přitom nevšímat si jeho dokonalého úsměvu, aby to se mnou neseklo. "Seš jak moje máma." zamračí se, když už má zmrzlinu pryč. "No promiň, synu, ale takhle tě přece nesmí nikdo vidět." odpovím vysokým hlasem. Finn se krátce zasměje a pak se opět vrátí ke své šišce. V tom se za námi ozývá dívčí hlas. Monica. "Hej! Jacku!" Obracím oči v sloup, zatímco se Finn nadpřirizeně rychle ohýbá pro šišku a háže jí po ní. "Debilové!" zavřeští, ikdyž minul a vyrazí na druhou stranu. Nadšeně tleskám, ale Finn se mnou nadšení bohužel nesdílí. "Moje šištička." popotáhne, jak se naží napodobit pláč. Rozhlížím se po zemi a zvihám kámen asi o velikosti palce. "Děkuji ti dobrá vílo." Kámen si ode mě s úsměvem přebere a dá mi pusu na čelo. Pak se, jako by se nic nestalo, opět vydává v před a nechává mě omámeně stát na místě. Po chvíli se vzpamatovávám a rozbíhám se z ním. "Sis tam dával šlofíka, nebo co?" rýpne si, ale já nějak stále nejsem schopný se ani usmát. "Jo." odpovídám přiškrceně. Finn háže kámen na zem a začíná si s ním kopat, stejně jako to dělal před chvílí se šiškou. "Tak jak si užíváš narozky?" ptám se po chvíli. Pozvedává vzhůru svou skoro sněděnou zmrzlinu a odkopává kámen zase o kousek dál. "Dobrý." opdpovídá. "Akorát mě to nutí přemýšlet." Vyvalím na něj oči a chytám ho za rameno. "No hlavně to ne. O čem proboha?" Něžně mě odstrkuje na důkaz naštvání, ale smíchu se stejně neubrání. "Nech si toho. Přemýšlím o svym životě. Jakej je teď, jakej bude za 10 let. A tak, znáš to." Kývu hlavou. "A tvůj dosavadní život se ti líbí?" Krčí rameny. "Já nevim. Občas mi přijde, že stojí za nic." Musím se usmát. "Neblbni. Máš celej život před sebou. Ještě tolik se toho může změnit." podotýkám. Finn chvíli mlčí. Pak mě najednou chytá za rameno a otáčí mě k sobě. Chvíli se na mě jen upřeně dívá, což opět zrychluje můj tep. Zrovna ve chvíli, kdy se chystám pokračovat v cestě mě pak opatrně pohladí po bradě, zavře oči a políbí mě. Zase. Tentokrát mi to ale připadá jiné. Opatrně mu rukama zatlačím na hruď, protože jsem tak zmatený, že bych se nejraději rozeběhl co nejdál od tohohle místa. Finn se ke mně ale přitiskne ještě pevněji. A tak se líbáme. Celou dobu nedokážu myslet na nic jiného než na něj. Po nějaké chvíli, která mi připadá jako celá věčnost, se Finn odtahuje. Pomalu otevírám oči, jako bych se právě probudil, ale on si je ještě nechává zavřené. Když je konečně otvírá, zahledí se mi hluboko do očí a usměje se. "Teď už jsou moje narozky dokonalý." Pak mě pustí a pohladí mě po zádech. Následně se k sobě opět otáčíme bokem a pokračujeme v cestě. Nenápadně si schovávám ruce za záda a štípu se do ruky. Pak se podívám vedle sebe, kde stále pokojeně kráčí můj nejlepší kamarád, ze kterého možná bude i něco víc. Při té myšlence začínám opět tiše panikařit.