Závidíš, Potterová? [Fred Weasley; Harry Potter]

K A P I T O L A 2

/1. května 1989/

Kat byla pořád bledá, když ji Tara vedla na ošetřovnu.

„Milé dítě, co se ti stalo?" zeptala se lékařka. „Proč jsi tak bledá? Udělal ti někdo něco? Jestli ano, řekni mi, jsem schopna to nahlásit řediteli."

Kat pouze zatřepala hlavou a sedla si. Lékařka se otočila k Taře.

„Co se jí proboha stalo, slečno Potterová?"

Katherine zvedla hlavu a její a Tařiny oči se střetly. Katiny byly vykulené, jako by se bála, že je Tara práskne. Ale Tara věděla lépe, než aby nahlašovala svou nejlepší kamarádku.

„Katherine vylezla na tu horolezeckou stěnu na hřišti," začala Tara svůj příběh, zatímco doufala, že to lékařka spolkne. „A tam nahoře, nemohla udržet balanc. Vidíte, ona se bojí výšek a nechtěla slézt dolů. A učitelé nás neviděli, zavřeli a nechali nás venku. Snažila jsem se Kat pomoci slézt dolů, ale měla pevně zavřené oči..."

„Proč jste nešla pro někoho z pedagogického sboru?" zeptala se přísně lékařka.

Tara ještě trochu zapřemýšlela. „Nechtěla jsem ji tam nechat, aby nespadla."

„Tak dobrá." řekla lékařka a nechala tam Taru stát, zatímco prohlížela Kat pro nějaká zranění. Zatímco tak dělala, Tara přemýšlela, co se událo. Proč se to tolik podobalo kouzlení? Ale to přece neexistovalo. A proč se o to Tara tolik starala? Byla to pouze halucinace, neměla by se o to starat...

Hodila tuto událost do zadní části své hlavy, ale pořád to tam bylo, snažilo se to prodrat dopředu. Jako by se to chtělo ukázat jako důležitá informace.

Konečně, Katherine se ukázala nezraněná a obě dívky opustily ošetřovnu. Šly do své třídy ve třetím patře potichu, ani pusu neotevřely. Jak procházely kolem dámských WC, obě dvě na sebe začaly střílet otázky.

„Co to sakra bylo?"

„Viděla jsi to?"

„Myslíš, že pořád spíme?"

„Stává se to na té houpačce vždycky?"

Tara vzdychla. Nevěděla, co si o tom všem má myslet. „Kat." řekla. „Nemyslím si, že je to normální. Já... Já si myslím, že to byla kouzla. Já vím, že to zní divně, ale kdo takhle padá dolů z houpačky?"

Kat se na sebe podívala v zrcadle, zatímco si upravovala své blonďaté vlasy a pak se zase otočila ke své nejlepší kamarádce: „Taro, může to znít ještě divněji, ale mně se tyhle věci stávají často."

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?"

„Stává se to s tím povídáním! To jsi nepoznala? Jaký chytrý člověk by věřil mě, malé jedenáctileté holce, která říká, že si zlomila ruku při návštěvě nákupního centra? A co třeba ty? Zvadlé kytky vždycky vypadají živěji kolem tebe!"

Obě dvě o tom popřemýšlely, než zakývaly hlavou ve stejnou chvíli.

„Máš pravdu." usoudila Tara. „Možná bychom na tohle měly zapomenout, chovat se, jako bys opravdu spadla z nějaké horolezecké zdi."

Vydaly se zpátky do třídy.

|***'***|

„Jsem doma!" zavolala Tara, když otevřela dveře malého bytu.

Paní Toppingsová přišla do místnosti, na obličeji měla malý úsměv. Řekla Taře 'ahoj' ale ona poznala, že se něco děje. Hlas paní Toppingsové jí prozradil.

„Taro, běž do svého pokoje, máme tu hosta, a potřebuje se na něčem domluvit. Zavoláme tě, až domluvíme."

Tara přikývla a odešla z kuchyně, přešla si to přímo do svého pokoje. Snažila se nenápadně pohlédnout do obývacího pokoje, ale nikoho nezahlédla. Jak mohli mít Toppingsovi návštěvu, když v domě nebyl nikdo až na ně? Tara nevěděla, jestli sní, ale po tom šíleném zážitku ve škole by ji to nepřekvapilo.

Koukla se na prsten, který jí Kat darovala dříve tohoto dne. Teď už to nevypadal jako úžasný dárek k narozeninám, nebo aspoň ne takový, jaký si představovala.

Byl to ten prsten, který jí takhle nechával cítit? Možná Katherine byla čarodějka, možná tam byla nějaká kouzla, ale nechtěla být ovládaná jako Glum z Pána prstenů. Fuj. To je hnusná představa.

A Kat nemůže být čarodějka. To bylo směšné.

Tara položila svůj batoh vedle svého psacího stolu a vyndala z něj učebnici matematiky.

Měla čas, tak by si mohla udělat nějaký úkol... a mohla by se připravit na nějaký test a pak něco nakreslit, třeba elfa. Tara nechala své hnědé oči přejet po jednom ze cvičení, který měla udělat, ale nic z toho jí nedávalo smysl. Které z těchto čísel jde vydělit třinácti, devíti, dvaceti jedny, jedenácti a čtyřiceti osmi? Najděte všechna řešení. Proboha. Proč musela být matematika tak těžká? Pod tím byla čísla: 5489, 256, 487, atd.

Dívka se bouchla hlavou o stůl, nějaké tužky spadly na zem.

Tara vždycky doufala, že se jednou dostane pryč od všech těchto školních nesmyslů. Každý večer psala dopisy, snažila se vložit všechny své city na papír, jako by doufala, že jí někdo vyslechne a opustí tento svět.

Někdo zaklepal.

„Taro! Můžeš jít! Náš host už odešel!" zvolala paní Toppingsová. Její hlas měl pořád ten vystrašený tón. Tara nepotřebovala X-Ray brýle, aby se přesvědčila, že její adoptivní matka se nesměje.

„Půjdu si dát oběd za minutu!" odpověděla Tara a podívala se na své obrázky a malby, jeden z nich byl model koštěte, další byla velká zahrada, a poslední byl velký hrad umístěn na zeleném kopci.

Paní Toppingsová otevřela dveře a uviděla Taru. „Pojď, miláčku, dáme si oběd. Těstoviny, tvé oblíbené, s rajčatovou omáčkou." Přešla k místu, kde byla Tara a také se podívala na obrázky. „Stalo se něco špatného ve škole, Taro? Nemusíš mi nic říkat, jen se ptám."

Tara nevěděla, jak paní Toppingsová vždycky věděla, když jí něco trápilo. „Ne, nic se nestalo."

Normálně, Tara by si těstoviny s rajčatovou omáčkou užila, ale dneska nebyl moc dobrý den. Paní Toppingsová po ní vždycky střelila pohled, ale nikdy se na nic nevyptávala. Věděla, že Tara se musí se svými pocity vypořádat sama. Taře se to líbilo na jejích adoptivních rodičích. Respektovali ji, její názory a zvyky.

Pan Toppings vešel do místnosti. „Proč jsi smutná, Taro? Neměla bys být šťastná na své narozeniny?"

Tara zvedla zrak. „Můžu být pouze unavená na své narozeniny."

Zvedla se, vzala svůj talíř a řekla Toppingsovým, že sní zbytek ve svém pokoji. Její rodiče neprotestovali, ani jí nedonutili si sednout zpátky, za což byla Tara ráda.

Jakmile byla Tara ve svém pokoji, položila talíř na stůl a lehla si na postel. Tara vzdychla a podívala se na strop, než upadla do lehkého spánku. Doufala, že zítřek bude lepší. Tak přece, bude sobota.

Autorka:

Ahoj :-)

Tak jsem přeložila druhou kapitolu :-) . Doufám, že se vám líbí, nebojte se zanechat like nebo komentář :-) každý like mě vždycky rozveselí a komentář nadchne :-) a všem vám moc děkuju za už 13 likeů!!! A to jsme teprve u druhé kapitoly!!!! Nikdy bych to neřekla! Díky moc všem!

~Ami