Osud...

4. kapitola-vzpomínky se vrací

Sandy

Zbytek cesty jsem s ním už nepromluvila, byla jsem na něj pořád naštvaná, že do mě vrazil a pak se snažil být milý? Kde to žijem? Sice jsem se s ním seznámila, ale jenom ze slušnosti, aby neřekl, že jsem stejná jako on. Když jsem se ho zeptala kam jede a on mi odpověděl, hned se zeptal na zpět, chtěla jsem ještě něco říct, ale viděla jsem na něm, že je zamyšlený, tak jsem ho nechala být. Nasadila jsem si sluchátka a poslouchala jsem písničky od skupiny Lifehouse.

Asi po hodině letu se na mě podíval a usmál se. Přiznám se, že ten jeho úsměv byl boží, celkově byl pěkný. Úsměv jsem mu vrátila, neodolala jsem mu ho nevrátit. Jenom doufám, že už ho nikdy neuvidím.

Letuška ohlásila, že budeme přistávat a to bylo znamění, že si máme zabalit věci, které jsme měli venku a zapnout si pásy.

Po přistání nám poděkovali, že jsme si vybrali jejich společnost a bla bla bla... Když jsme vystupovali šel Mike vedle mě. Šli jsme mlčky dokud jsme se nevyskytli v hale. Usmál se a já jsem se trošku začervenala, i když jsem nevěděla proč. Když to spatřil usmál se ještě víc. Doufám, že se někdy ještě uvidíme řekl a odkráčel ven. Já jsem stihla jenom rychle přikývnout. Trošku mě to zaskočilo, že to řekl, protože jsem myslela, že po tý aférce v New yourku a v tom letadle jak jsem na něj spadla, mě už nebude chtít vidět. Ale on pak řekne todle. Chvilku jsem si to přehrávala v hlavě a pak jsem se probrala.

Stála jsem před halou a táta nikde nebyl, mohlo uběhnout asi tak dvacet minut čekání, když tu u mě někdo zastavil. Sandy Larssová? Ano to jsem já, posílá mě váš otec. Musela jsem se sama pro sebe usmát, protože jsem to mohla čekat, že nepřijede on. Dala jsem si kufr do auta a jeli jsme. Cestou jsme poslouchali rádio hráli tam akorát písničku Bad day, celkem se to i hodilo. Bylo mi líto, že táta pro mě nepřijel, ale nebylo to poprvé a co nadělám, život jde dál.

Už jsme na místě oznámil mi řidič, který mě odvezl před tátovu vilu. Vystoupila jsem a poděkovala mu. Vyndal mu kufr a řekl. Když budete potřebovat někam odvézt řekněte. Přikývla jsem na souhlas a ještě jednou mu poděkovala. Když odjel, zůstala jsem před vilou konečně sama. Dívala jsem se na ní a pozorovala jsem, co je tady nového. Když jsem usoudila, že je všechno stejné, rozhodla jsem se jít konečně dovnitř. Otevřela jsem a nikdo mě nevítal bylo to divný, odložila jsem si věci stranou a šla jsem se porozhlédnout jestli tady někoho nenajdu. V domě nikdo nebyl. Byla jsem tu sama a to že se tu nic neměnilo, nebyla tak úplně pravda. Zvenčí vypadala vila stejně, ale uvnitř se to změnilo, už to není nevypadalo tak jak jsem si to pomatovala, když jsem byla ještě malá a bydleli jsme tu všichni pohromadě. Už to není můj domov. Měla jsem slzy na krajíčku, protože mi táta vždycky tvrdil, že to tu zůstane stejný, aby mi to připomínalo můj domov ve, kterým jsem se narodila. Ale nedodržel to lhal mi...zase.

Chtěla jsem si odnést věci do svého pokoje, který byl v podkoroví. Vyšla jsem nahoru a otevřela jsem dveře můj pokoj tam nebyl, byl předělaný místo mojí postele z nebesy tam bylo dvoj lůžko a stěny místo toho, aby byli růžový, ano přiznávám růžovou jsem milovala. Teď místo růžoví byly stěny vytapetovaný na stříbrno bílou, nevypadalo to zle, ale nebyl to zrovna můj šálek kávy. A nábytek byl stejně sladěný. Jediný co tam zůstalo, byl můj plyšový medvídek se srdíčkem, kterého jsem dostala od Thomase k narozeninám, když jsme byly malý. Chybí mi ty časy.

Když jsem se opět vrátila zpátky do reality, prošla jsem můj "bývalí" pokoj a šla jsem se podívat dolů. Prošla jsem asi pět místnosti a nikde jsem nikoho nenašla. A tak jsem si sedla do obýváku a začala jsem přemýšlet jaké to bylo, když jsem byla malá...

Ahoj omlouvám se, že jsem nic dlouho nepřidala a hlavně za chyby. :D