The only gay class

38.

Pov Opli:

Po snídani jsme se všichni vrátili na pokoj připravit se na dnešní závod, teda aspoň někteří. My jsme odněkud vyhrabali křupky a házeli si je navzájem do pusy.

Nejvíc jsem jich házel po Staškovi, nějaký po Adamovi, ale Krysák kupodivu se ani nepodíval naším směrem a jen si oblíkl šusťáky. Myslel jsem, že se nějak dáme do konce lyžáku dohromady, ale spíš je to jen horší.

,,Stašku vydrž taky se musim převlíct." Začal jsem když nám zbývalo 5 minut do srazu. ,,Ne ještě poslední." Řekl už asi po sedmé. Hodil jsem teda další a tentokrát fakt dobře, ale Stašek to samozřejmě nechytl. Zase.

,,Teď už to dám, fakt poslední." Zařval znovu a já po něm hodil celej pytlík. Jenže Stašek ho samozřejmě opět nechytl. Ten basket mu nežeru. Pytlík se při letu celej vysypal a teď to leželo všude.

,,AUTOR!" Zařval Adam a odběhl i se Staškem. Krysák šel hned za nima, ale nebyl jsem si jistej jestli šel přímo s nima nebo jen prostě odešel. Několikrát jsem za nima zařval ale brzy jsem pochopil, že se nevrátí.

Sehnul jsem se a začal křupky radši sbírat, protože Lachnit vyhrožoval, že kdykoliv přijde někdo zkontrolovat pokoj jak je na tom. Sice se to doteď nestalo a je na to línej, ale nechci být diskvalifikovanej v závodu.

Všechno jsem to hodil zpátky do pytlíku a přemýšlel jestli jim řeknu, že jsem našel další pytlík a dám jim to sníst nebo to rovnou vyhodim. Ve dveřích se ozvalo zaťukání a prudce jsem se za tím zvukem otočil.

,,Ahoj." Pozdravil jsem. ,,Čau." Pousmála se Adéla a začala se přibližovat. Nějak jsem celej najednou znervózněl. Ale ne v tom příjemnym smyslu. Nejradši bych byl už dole a radši bych i šlapal kopec než být tady s ní.

,,Co děláš?" Zeptal jsem se jí a snažil se ovládnout svůj hlas. ,,Co bys chtěl abych dělala?" Odpověděla otázkou. Na tohle jsem se trochu pousmát musel, ale neklid mě neopouštěl.

Adéla došla ještě blíž, vzala mi ruku a stoupla si na špičky. Trochu naklonila hlavu a čekala jestli udělám další krok. Nějak jsem celý tý situaci nerozuměl. Ještě nedávno jsem se s ní celkem bez zábran líbal ve skříni, ale teď jsem absolutně nevěděl co dělat.

Rozhodl jsem se, že jí řeknu, že musím spěchat ať stihnu závod a celý to dořeším později. ,,Hej mohli bychom..." ,,Adélo?" Ozvalo se ode dveří. Byl jsem si skoro jistý, že to byl hlas Pavlíny, ale v tom případě nechápu, proč Adéla naprosto strnula na místě.

Stoupla si znovu na celá chodidla a pomalu se otočila. ,,Pájo to není jak to vypadá." Pája naklonila hlavu na stranu a s prázdným pohledem se zeptala. ,,Není?" Jenže na to Adéla neměla odpověď. Pavlína vyběhla ze dveří a Adéla ji následovala. Evidentně něco zrovna řešila, zato já měl konečně jasno.

Pov Vilda:

Jeli jsme teď pár rozehřívajících kol před závodem po dvojicích a já jel opět se Sofkou. Jenže tentokrát to nebylo, protože na mě zbyl, ale protože jsem opravdu chtěl.

Zrovna mi vysvětloval proč bych si nikdy neměl kupovat hrachovou kaši v prášku a hodně u toho gestikuloval, takže jsme každou chvíli málem spadli. ,,Příště to musíš zkusit zalít mlíkem." Vzpomněl jsem si na jedny Vánoce ve škole. ,,No jasný a hodim k tomu droždí." Oba jsme se zasmáli nad tím jak to bylo nechutný.

,,Když je řec o jídle." Nadhodil a ukázal někam na svah. Do vteřiny jsem zahlídl Jonáše, podíval se na Sofku a zase se zasmál. Když jsem se zase otočil Jonáš byl na zemi a jeho lyže o dobrých 15 metrů výš než on, teď zhruba na naší úrovni.

Jonáš se ale smál a vypadal vpohodě, takže jsem se jen otočil zase na Sofku. ,,Ty mu nechceš jet pomoc?" Podivil se a koukal na Jonáše jak se zvedá a začíná šplhat vzhůru.

,,Myslím, že chce pomoc od někoho jinýho a upřímně, trochu šplhání si zaslouží." Na to přikývl a podíval se na lyže pod sebou. ,,A jak jste vlastně vy dva na tom?" Zeptal se nenuceně. Zamyslel jsem se nad tím.

,,Vlastně nevím. Jsme kámoši a asi už je mi jedno, že mi to neřekl. Chápu, že to muselo být těžký i tak. Dám mu čas."  ,,Takže chceš být s Jonym jen kámoš?" Přesvědčil se ještě jednou. ,,Jo, jsem si jistej." A zatímco jsme jeli dál nahorů, přemýšlel jsem o tom co jsem ze sebe právě dostal.

Pov Jonáš:

Sníh přede mnou vypadal trochu rozježděně, nicméně jsem si řekl, že to přece musim projet. To se sice stalo, ale moje lyže se hned za tím zapíchla do sněhu, ztratil jsem rovnováhu a lehl si na bok.

Čekal jsem jestli se zastavím sám, ale dál jsem klouzal na boku po svahu,  takže jsem se musel přetočit a zkusit se zarazit lyží. To naštěstí vyšlo, ale sjel jsem celkem dost daleko na to, abych to celý šlapal. Aspoň mě kupodivu nic nebolelo.

Podíval jsem se nad sebe. Ani trochu se mi tam nechtělo, jenže kdyby mě viděl Lachnit musel bych šlapat 2x tolik. Supr, že jsem si zvolil nejprudší kopec. Došel jsem do půlky, když se vedle mě něco přiřítilo a hodilo mě to opět na zem, takže jsem sjel zase zpátky 4 metry.

,,PAVLE!" Zařval jsem na něj. ,,Promiň jony já chtěl jen 2 metry." Řekl nevinně. 3...2...1... pousmál se, čímž bylo všechno jasné. ,,Aspoň mi dones tu lyži." Pavel se na mě zmateně podíval a pak nahorů, kde ležela.

,,Jé Jony ty máš jen jednu lyži" Tentokrát jsem se zasmál já. ,,Ajo to neni snowboard." Čekal jsem jestli se zasměje, ale Pavel se na mě jen nechápavě podíval. ,,Ta lyže?" Připomenul jsem mu.

Už jsem se chystal, že za to něco bude chtít, ale on jen vyšel nahorů, asi 4x rychleji než já, a dokonce mi ji dovezl k nohám a nepustil ji někam dolů, i když viditelně chtěl. V hlavě se mi vybavila věta z Limonádového Joe.

,,Zvedni nohu." Teď jsem situaci nechápal já. ,,Pavle neshazuj mě." Ale Pavel jen popojel dozadu, takže jsem na něj neviděl. ,,Zvedni ji." Nakonec jsem tak udělal, ale už při tom jsem toho litoval. ,,Ale ne dopředu." Řekl a přitáhl si nohu hůlkou dozadu.

Pak ji oklepal, sedl si na svah a oprášil místo kam se nacvakne bota. Překvapeně jsem se na něj podíval.

,,No co je? Šlápneš na to nebo co?" Pořád jsem si tím nebyl jistej. To není Pavel. Pomalu jsem otočil hlavu tak, abych viděl kam vsazuju botu.

Nějak mi tam ale nešla vsadit a přesně v tu chvíli mě záhadná síla opět posílala k zemi. ,,NEEE!" Zařval jsem a připravoval se na pád, který však nepřišel.

,,Ale no tak věř mi trochu." Přitom jsme si podívali do očí a já okamžitě věděl, že přesně to chci. Pak už mě nechal nasadit si v klidu lyži a společně jsme odjeli dolů.

Ať vás provází dura vítr