Ve světle tvého úsměvu

8. Náhoda nebo osud?

Po párty jsem přespala u Eleny doma. Ráno jsem se cítila, jak kdybych vypila veškerý alkohol světa, přestože jsem toho vlastně moc neměla. Jak to jen dělám? Když jsem se posadila ke snídani, viděla jsem, že Elena už má na stole připravené kávu a croissanty.

„Dobré ráno, spící krásko! Doufám, že ti neušly nejlepší sny – nebo jsi je už stihla probrat s lunárními kočkami?" zeptala se mě se smíchem.

Zasmála jsem se, ale pak mi na mysl přišel Lukáš. „Hele, víš, co je vtipné? Měla jsem včera tak zajímavý večer s... s Lukášem! Chci říct, včera jsem si s ním povídala v tom baru, a..."

Elena okamžitě nadskočila, jak kdyby se jí v ústech objevil čokoládový bonbón. „Lukáš? On se jmenuje Lukáš? Jaký byl? Jak vypadal? Bylo to romantické? Prosím, povídej!"

Začala jsem popisovat, jaký byl: „Je nádherný! Hnědé vlasy, úžasný úsměv, a já... já jsem prostě utekla, aniž bych si vzala jeho číslo! To je tak trapné!"

Elena se na mě dívala s očima rozšířenýma překvapením. „Jak můžeš utéct od takového božského muže? Ty jsi mu měla říct: ‚Zdravím, já jsem Van, a ty jsi moje nová úchylka!'"

„Jo, to by určitě zafungovalo. Všichni by se smáli a já bych byla na černé listině všech barů v Praze," odvětila jsem s ironií.

Ale jak jsem se rozplývala o Lukášovi, můj úsměv najednou vybledl. „Co budeme dělat? Mám na něj jen jméno a vzpomínku na jeho úsměv."

Elena se zvedla a přinesla notebook. „Neboj se! Internet je naše kamarádka! Najdeme ho jako Sherlock Holmes a Watson!"

Začala hledat na internetu, Facebooku i Instagramu. Ale bez výsledku. „To je k zbláznění! Jak to, že není nikde na sociálních sítích? Možná se ukrývá před námi, abychom nevyvedly jeho tajemství: že je ve skutečnosti superhrdina," řekla Elena.

„Superhrdina, který mi uteče s úsměvem. To je přesně to, co potřebuju – další zranění na duši," povzdechla jsem si.

Nechala jsem to být. Užili jsme si společný víkend, smály jsme se, vařily, a dokonce jsme se pokusily o nějaké kreativní DIY projekty, které většinou skončily katastrofálně.

V pondělí jsem seděla u svého stolu, ponořená do práce, když se najednou něco ve mně přerušilo. Zvedla jsem hlavu a do dveří vstoupil Lukáš.

Moje srdce vynechalo. Nestihla jsem ani mrknout a ten jeho úsměv si mě opět získal. „D-Dívej, k-kdo jde?!" zakoktala jsem, houkla jsem na Elenu jako na malou holčičku, co našla hračku.

Elena zvedla hlavu a nestačila zírat. „Co ten tady dělá? Myslíš, že se včera vrhl do naší kanceláře s tajnou misí za srdcem?"

Lukáš se usmál a zamířil k mému stolu. „Ahoj, Van! Doufám, že tě nevyrušuji. Mohl bych se k tobě přidat?" jeho hlas byl tak melodický, že jsem si málem rozplakala oči.

„Samozřejmě, já... já... to, co se stalo včera, nebylo úmyslné. Neutekla jsem kvůli tobě, ale kvůli své hysterii! Omlouvám se, včera jsem vypadala jako zombie, co utíká před vlastními myšlenkami!"

„To je v pořádku. Včera to byl pro mě taky šok. Měl jsem se asi víc soustředit na vyhýbání se lidem," zasmál se Lukáš.

„Takže jsi řekl, že se snažíš být ninja?" zeptala se Elena s úsměvem.

„Možná. Ale teď, když jsem tě našel, cítím se víc jako superhrdina než ninja," odpověděl Lukáš a usmál se na mě.

Srdce mi poskočilo, zatímco jsem se usmívala zpět. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když je život plný bolestí a ztrát, dokáže nás překvapit a přinést nám nové příležitosti, které nikdy nečekáme. Možná je tu ještě naděje na romantiku, ať už je to s Lukášem nebo s mojí odvahou čelit novým začátkům.

Když Lukáš stál u mého stolu, srdce mi bušilo jako na závodech. Když se mě zeptal, jestli nezačneme od začátku, jen jsem s radostí zakývala. Jeho úsměv mě zahřál, a v tu chvíli jsem si přála, aby ten moment nikdy neskončil.

„Tak jestli teda od začátku, tak ahoj, já jsem Lukáš," představil se s charismatickým úsměvem, který měl na svědomí moje náhlé potíže se soustředěním.

Nadechla jsem se, stoupla si od stolu a s nervozitou v hlase řekla: „Ahoj, já jsem Vanessa. Tohle je moje nejlepší kamarádka Elena."

Elena, která na mě koukala s takovými očima, jako by viděla zlatou rybku, okamžitě vyskočila. „Joooo, těší mě!" Její nadšení bylo téměř nakažlivé.

Lukáš se zasmál, a pak, jako by četl moje myšlenky, pronesl: „Nechceš večer někam zajít?"

V tu chvíli jsem myslela, že mi vyskočí srdce z těla a pravděpodobně ho uslyší i naši kolegové. Vyskočila jsem a vykřikla: „Určitě! Můžeme... můžeme jít na něco dobrého, třeba na sushi?" Když jsem uviděla, jak na mě koukají ostatní kolegové s úsměvem, okamžitě jsem se uklidnila.

Lukáš se usmál, vzal nějaký papírek z mého stolu a řekl: „Napiš mi své telefonní číslo."

V tom nervu jsem ani nevěděla, jak se jmenuju, natož své telefonní číslo. Rychle jsem se vzpamatovala a s roztřepenou rukou jsem mu podala papírek. Když ho vzal, jeho prsty se lehce dotkly těch mých a já se přistihla, jak na chvíli zadržuju dech.

„Díky, Van," řekl a dal si papírek do kapsičky na saku. „Uvidíme se později." Otočil se a odešel do kanceláře našeho šéfa.

Jakmile zmizel za dveřmi, Elena na mě vyvalila oči. „Co to bylo?!"

„No, co to asi bylo? Dostala jsem pozvání na rande s mým osobním superhrdinou! A mimochodem, jsi mi teď mohla říct, že mu mám říkat ‚Luki'," zasmála jsem se, ale nervozita mi nenechala klid.

„Ale vážně, co tady vůbec dělá? A proč šel do kanceláře našeho šéfa? Znají se? Nebo se k nám chystá pracovat?" začala jsem panikařit, zatímco jsem nervózně poklepávala na stůl.

„Nebo..." Elena se zamyslela a s dramatickým tónem dodala, „možná je to tajný agent, který má za úkol proniknout do naší kanceláře, aby zjistil naše tajemství! Třeba je tu kvůli tvému úžasnému popcornu!"

Obě jsme se začaly smát, ale já jsem v hloubi duše věděla, že Lukáš je pro mě stále záhadný muž. Co vlastně chce? Co je to za podivnou situaci?

A s každou otázkou, která mi probleskovala hlavou, jsem cítila, jak napětí v místnosti houstne. Jakmile se Lukáš objeví znovu, vše se změní. Možná, že se mi otvírá nová kapitola, ale stále byla přítomná otázka: Je to všechno jen další iluze?

Ten den jsem se rozhodla, že musím zjistit více o tajemném Lukášovi, protože tahle záhada nemůže skončit, dokud se všechno nevyjasní. Jaký vlastně je? A co je za jeho úsměvem?

4o mini