SPOLUPRÁCE, CO-WRITING

spolupráce

Přeji pěkný den.

Chci se otázat, zda se tu najde někdo, kdo by si chtěl se mnou něco napsat. Nebo zda máte nějaké známé – klidně.

Tahle je zpráva i pro mé čtenáře (ač kdo ví, kolik jich je aktivních). Jistě jste si všimli (ti, kteří mě sledují již od počátku), že na rozdíl od dob před ještě dvěma lety, nyní těžce něco vydávám. Je očividné, že za to může nedostatek motivace a inspirace. Nejde mi psát samotné. Možná dříve – nyní s tím mám velký problém. Možná proto, že jsem jako každý v životě ztratila pár lidí, ať už vlastní vinou, nebo jejich rozhodnutím odejít nadobro za svým cílem; kteří pro mě znamenali mnoho a dávali mi nadšení, inspiraci, lásku a bezpečné místo, kam se můžu schovat zcela ve své pravé podobě.

Ti, kdo píšete sami, jistě víte, jak náročné je se překousat příběhem do konce. Jak složité je vymyslet něco smysluplného.

Na účtu mám vydáno několik romantických komedií – blbinek, které se dobře píší, protože to jsou komedie. V konceptech ve Wordu mám ale desítky rozepsaných knih o boji s traumaty, temných fantasy, thrillerů, alegorických příběhů o naději – žádná z nich však není dál než na první kapitole.

Potřebuji se s někým na psaní podílet. Sdílet příběhy v mé hlavě. Sdílet nadšení. Poslouchat nové, unikátní nápady druhé osoby, které by mě nenapadly – zkoumat nový vesmír druhého spisovatele a naučit se jiným věcem. Otevřít svůj pohled ve světě příběhů a nebýt zavřená ve vlastní jednotvárné bublině, v níž po pár dobrých nápadech začnou být osobnosti postav a události v ději jednotvárné.

Umět ostatním lidem měnit nálady pomocí slov je velký dar. A nejsem již ta patnáctiletá holka, která psala občas dost stupidní a hloupé věci. Pokud umím psát a vyvolávat emoce, proč díky tomu někomu nevyvolat úsměv na tváři v těžké chvíli? Proč někoho nerozplakat v alegorickém příběhu, v němž si uvědomil, kolik času promarnil zbytečnými věcmi, místo toho, aby hleděl na to důležité?

Psaní je má terapie. Připadá mi, že to, co jsem většinou psala, mě nenaplňovalo. Nic mi to nedávalo a tím pádem nemuselo nic dávat ani čtenářům.

Nechci psát sama – protože psát s někým dalším je úžasné. Už jsem psala se čtyřmi lidmi – kolegyní z Wttpdu, s níž kontakt mezi námi jednoho dne vyšuměl; kamarádkou ze základky, se kterou jsme většinu času spíš blbly u ní v pokoji a já její psaní doprovázela brnkáním na její kytaru na chlupatém koberci v bytovém pokoji; další byla sestřenka s podobně ujetými nápady jako mám já; tou poslední je osoba, s níž mám spolupráci rozepsanou, ale s ní bohužel nemáme moc času na psaní, neboť ne každý má vždy čas. Jsem všem těm lidem opravdu vděčná. Opravdu. Protože spolupráce je jedna z nejhezčích věcí na psaní, které znám.

Možná jsem přehnaně melancholická, protože mi není dobře a poslouchám stejně rozcitlivělé písně, ale... Nenajde se tu někdo, byť nezávazně, nemusíme nic dokončit, kdo by si se mnou chtěl zkusit napsat romanci?

Někdo, komu by nevadilo psát s dvacetiletou holkou bez cíle, milující studium a zkoumání nových věcí, ale věčně vyděšenou vyjít ze své komfortní zóny. Holkou, která je tak trochu hodně blázínek a všichni o ní říkají, zdali náhodou neutekla s psychiatrické léčebny. Holkou, která ráda filozofuje, povídá o nereálných vynálezech, tančí ve tmě pokoje, a i když je silně nespolečenská, je jen odtažitým, ale dosti naivně hloupým lidumilem?

Kdyby někdo opravdu zájem měl, ráda bych psala (nečekaně) nějakou BL (boys love, ale zvládnu i GL a hetero) romanci. Pravděpodobněji s nádechem fantasy. Klidně i temné fantasy – co si budeme, lidi s velkou fantazií, trpící úzkostí umějí mít dost temné myšlenky, protože úzkostné ataky občas vyvolávají dost nepěkné halucinace. Heh.

Pište mi buď do komentářů nebo na gmail: arimeicz@gmail.com

Díky všem, kteří si tohle přečetli až do konce.

- Ria