***
" Nemůžu tu jen tak sedět, když vím že Olaf je v nesnázích. Půjdu ho hledat. Muži šli na sever, ve vesnici nebudou." Rosa předložila svůj plán ostatním s tím, že ať už budou souhlasit nebo ne, ona půjde. " Je to tvoje rozhodnutí. Olaf na tebe už určitě čeká. Ale buď opatrná. Oni mají oči všude. Ne nadarmo se říká, že jsou bystří jako vlci" Stařenka Rosu obejmula a podala ji tašku s jídlem. " Když budeš v nesnázích, pošli Asterixe. Je to dobrý pes!" Pak se Rosa rozloučila i s Lahtiovými a vydala se do lesů.
Měsíční svit dopadal na zaschnuté bláto na jejím kožichu. Cestou ho sloupávala a snažila se očistit. Siluety vysokých stromů působily velmi klidně. Občas zavál chladný vítr a trochu rozproudil tok mízy. Modrofialovou oblohou problikávaly pestrobarevné hvězdy a ukazovaly Rose správnou cestu. Ani zahoukání polární sovy ji nevyvedlo z míry. I když věděla, že když sova houká tak to je poplašný signál. Informuje tak les o nezvaných návštěvnících. Snad houká kvůli ní. Pomyslela si Rosa.
Vzpomněla si na jejího otce. Častokrát ji brával na večerní procházky lesem. Učil ji o lese a o Bohu. O všem živém co stvořil. O krásné hvězdné obloze. Zvířatech. Také často mluvil o lidech. Jak přírodu devastují a ničí. Jak si neváží všech darů co jim příroda dává. Vždyť jen díky ní má co jíst.
Rosa nad tím vším přemýšlela. Bylo jí najednou tak úzko. Stále se nedokázala smířit s tím, že už tu otec není. Pro ní ale stále existoval v jejich myšlenkách.
Šla pomalu. Bála se pravdy. Bála se o Olafa. Stále si v mysli vytvářela tragické závěry. Nechce aby Olaf existoval jen v jejich myšlenkách. Chce ho mít po boku. Cítit jeho teplo. Vidět jeho úsměv.
Oprášila si kabát od posledních zbytků rozdroleného bláta. Rozhlížela se lesem, ve tmě skoro neviděla, ale jedna věc ji přímo bila do očí. Světýlko. Malé. V dálce. Ale bylo tam. Zastavila se a přitiskla se ke kmeni. Sledovala jakým směrem se bude pohybovat. Stálo na místě. Zvědavost ji nedovolila jít dál a nevšímat si toho záhadného světla. Vždycky je dobré vědět koho máš v lese za zády. A tak se pomalu a hlavně tiše, vydala na průzkum. Zdálo se být blízko, ale tma jej zkreslovala. Ve skutečnosti to bylo mnohem dále. Když se připlížila na dvacet metrů, všimla si postavy držící louči. Byla zahalená. Nebylo ji vidět do tváře. Ale usoudila podle postavy, že to bude muž. Shýbal se k zemi, jako by něco hledal ve tmě, nebo něco sbíral. Pomalu se posouval dále. Kulhal.
ČTEŠ
Umění přežít
Short StoryDěj mého příběhu se odehrává v nelítostných krajinách Finského podnebí. Dívka Rosa přišla o rodiče a musí přežívat a starat se sama o sebe v krutých zimách. Postupem času nalezne své sisu a s ním odvahu zakořeněnou uvnitř její povahy. Aby přežila mu...
