Poslední císař (countryhumans story)

Kapitola 61.-Vzpomínka

[Další den ráno, vesnice v Podkrkonoší]

Pohled🇨🇿:

J: "Podívejte na tohle, pane!"
Malý Jeník, asi prostřední z osmi Miroslaviných dětí mě zatahal za rukáv košile a prstem ukázal na kamna. Stála na nich řada malovaných hrnků a váz s Krkonošskými lidovými vzory.
Jeník a jeho dalších sedm sourozenců: Matěj, Mařenka, Barunka, Vašek, Liduška, Jirka a Toník, z nichž Matěj byl nejstarší, mě provázeli po skromné světničce a nadšeně mi ukazovali všechno možné, co se v chaloupce jen našlo.
B: "Ty nám přivezl tatínek z Vrchlabí!"
V: "Je totiž forman!"
Chlubili se Vašík s Barunkou, zatímco zbytek dětí už zase stál u jiného předmětu v domě a horlivě mě k sobě volaly.
Asi se těmto dětem z chudé formanské rodiny moc často nestávalo, že k nim někdo přišel na návštěvu. Tedy... v mém případě, skončil v jejich chlívku a byl pozván dovnitř, ale byly jak v sedmém nebi.
J: "A tenhle obraz..."
Pokračoval Jeník ukazuje na malinkatý jako dlaň velký obrázek malovaný olověnými barvami, na němž byla vyobrazena mladá žena s plavými vlasy a modríma očima.
J: "Ten nechal tatínek zhotovit v Jilemnici. To je naše babička za mlada."
Vysvětloval Jeník.
Podíval jsem se na starou ženu sedící na lavici u stolu, která se pletení už znovu nechopila a se zájmem nás pozorovala.
Jistá podoba tam byla, možná bych to i poznal.
🇨🇿: "Sluší Vám to tam. I teď, samozřejmě."
Dodal jsem rychle. Stará paní se polichoceně usmála a rozstřeseným hlasem odpověděla:
Ba: "Děkuji Ti, mladý muži. Žádnej mě už dlouho nepochválil."
To, že můj věk je ten její tak sedmnáctkrát, jsem radši zapřel. Ať mě raději oslovuje "mladý muži".
Ma: "A tohle..."
Přispěchala Mařenka s dlaněmi přiklopenými k sobě. Do rukou mi vložila stříbrný přívěšek dvouocasého lva, jenž je mým znakem.
Ma: "To je po naší prababičce!"
Přívěšek byl velký asi jako ukazováček. Různě jsem ho otáčel v prstech a s údivem si ho prohlížel. Mám takový podobný, nosím ho neustále u sebe. Překvapilo mě, že se u chudé vesnické rodiny najde v domácnosti takováhle věc. Kde ji vzali?
Ba: "Po mojí mamince."
Upřesnila babička dětí.
Ba: "To Vám povím, mládenčne, to byla tak skvělá žena! Hodná, chytrá, bystrá... vždycky jsem si přála být jako ona."
Babička se očividně, jak už to stáří lidé dělávají, ponořila do hlubin svých vzpomínek.
🇨🇿: "Je už dlouho po smrti?"
Zeptal jsem se.
M: "Už to bude pár let, co odešla..."
Ozvala se Miroslava od kamen, na něž zrovna pokládala těsto zabalené v utěrce, aby vykynulo.
M: "Před sedmi lety myslím... rok bojovala s tuberkulózou, ale svůj boj prohrála. Hold, tahle nemoc je zrádná."
🇨🇿: "Ou... To mě mrzí. Upřímnou soustrast..."
Řekl jsem trochu zaraženě. Nechtěl jsem, abych je donutil vzpomínat na něco špatného a už vůbec ne na smrt jejich matky a babičky.
M: "Děkujeme... Inu, už to také byla dáma v letech. Táhlo jí na sedmdesát, když se to stalo. Ach, ale máš pravdu, maminko... byla úžasná."
Ba: "Škoda jí..."
Posmutnila babička s Miroslavou. Cítil jsem se trochu špatně. Nechtěl jsem přivodit lidem, kteří mě zachránili, zbytečně špatnou náladu.
🇨🇿: "Omlouvám se, nechtěl jsem-"
M: "Za nic se neomlouvejte, Vaš-... Pane... Jen jsme trochu zavzpomínaly."
S Miroslavou jsme se dohodli, že nebudeme mluvit o tom, kdo doopravdy jsem, v rámci bezpečí nás obou. Babička to tedy věděla, ale dětí raději ne.
Ba: "To mi připomíná, že zítra bys jí měla jít dát květiny na hrob, Miruš."
M: "Já vím, mami, myslím na to."
J: "A-A pane!"
Spěchal zase Jeník.
J: "Tohle-"
M: "Jendo, nech našeho hosta."
Napomenula maminka svého syna a ten smutně a zároveň uraženě svěsil hlavu.
M: "Co Vaše ruka? Pomohlo to alespoň trochu?"
🇨🇿: "Ano, děkuji. Už je to lepší."
Miroslava mi na popáleninu dala nějakou léčivou mast a zavázala ji do obvazu. Říkám, nebylo to nic dramatického, ale pořád jejím tvůrcem byl oheň. Na své koleno jsem si před nimi radši ani nestěžoval.
🇨🇿: "Ještě jednou mockrát děkuji, že jste mi poskytli zázemí. Zůstanu tu jen jednu noc, slibuji. Nechci vám působit potíže."
M: "Rádo se stalo."
Usmála se Mira.
M: "Dokud se nevrátí můj muž, jsme v bezpečí."
🇨🇿: "Váš muž má... no...odlišné názory?"
M: "Dá se to tak říct... Má rodinu z Německa a námi tak trochu... pohrdá. Zvolil si mě za nevěstu a já souhlasila."
Ba: "A to byla velká chyba."
Doplnila Miroslavina matka, načež se Mira zahanbeně zašklebila.
M: "Řekněme, že kdyby se o Vás dozvěděl, rozhodně by to neponechal v tajnosti. Do Vídně by se to dostalo hodně rychle."
Zamrazilo mě po celém těle. Najednou jsem dostal strach. Co když se tu ten její manžel najednou objeví? Zničehonic? A co když... když má takového muže... co když i ona má stejný názor jako on? Můžu jí vůbec věřit?
Zmocnila se mě nejistota. Co když mám pravdu? Celý můj život je o tom, že mě někdo zrazuje a nedrží sliby, několikrát mě to málem stálo i život. Neudělal jsem zase tu samou chybu?
Nezbývá mi nic, než doufat.
Miroslava přešla ke kamnům a hodila do nich další dvě polínka.
B: "Kdy se vrátí táta?"
Zeptala se svým zvonivým hlasem Barunka. Mira, aniž by se na ni podívala jednotvárně odpověděla:
M: "Je zase v hospodě, Barunko. Nevím, asi zase někdy v noci."
Takže to je ještě ke všemu alkoholik a mastič karet. Výborně... Ten jestli mě tu uvidí, je po všem.
M: "Až se vrátí, vy už budete dávno spát. Šup do postýlky!"
L: "Ale mamí, nám se ještě nechce!"
V: "Nejsme unavený!"
Protestovaly děti, i když bylo zřejmé, že už se jim únavou podlamují nohy. Asi jsem jim nechtěně trochu prodloužil večerku.
M: "Žádné odmlouvání."
Nenechala se odbýt Miroslava.
M: "Zalezte do peřin, Matěj vám přečte pohádku."
Nejstarší z dětí, asi dvanáctiletý Matěj se kysele zakabonil, ale tomu jeho matka nevěnovala žádnou pozornost. Pět nejmladších dětí se uvelebilo v peřinách na peci, zatímco zbylí tři: Matěj, Mařenka a Jirka se natáhly na dřevěnou lavici potažené dekou u stolu. Matěj vyndal z brašny tlustou čítanku, kterou měl nejspíš zapůjčenou ze školy, a pustil se do čtení pohádky o Třech zlatých vlasech děda Vševěda.
Ma: "Za devatero horami, devatero řekami žil byl jeden král a ten..."
Začal předčítat Matěj. Byl z dětí nejstarší, takže to uměl pochopitelně nejlépe. Mařence to šlo trochu hůř, když se s ní Matěj vystřídal, ale nejvíc krkolomně se četlo Jirkovi, který chodil teprve do druhé třídy.
Když jsem se na ty děti díval, bylo mi smutno, ale zároveň veselo. Asi nežijí úplně v nejlepším prostředí: otec-magor, matka hospodyňka, co se má očividně sama starat o osm dětí a jednu babičku do toho žijí ve velmi chudých poměrech. A i přesto, se ty děti mají rády a dokážou žít šťastně i přes všechny nepříjemnosti, které jim život nastolil.
M: "Vy, pane, pojďte prosím za mnou. Ukážu Vám, kde budete spát. Musíte být unavený."
Vybídla mě Miroslava a naznačila mi, ať jí následuju.
Opatrně otevřela dveře chalupy a my vešli už do šedého večera. Obešli jsme chalupu a po žebříku, jenž byl opřený o slaměnou střechu ze zadu stavení, jsme vystoupali na půdu. Stanuli jsme v stísněném podkroví, ve kterém bylo naházeno několik kapek slámy.
Mira zahanbeně zklopila své poměnkové oči a zastyděla se:
M: "Omlouvám se, že Vám musím nabízet něco takového. Nesluší se to, a už vůbec né u někoho, jako jste Vy. Já... měla bych se stydět... nabídla bych Vám lepší lůžko, ale dole bude můj muž, a když-"
🇨🇿: "Já mám právo Vám jen děkovat."
Přerušil jsem horlivě ospravedlňující se Miroslavu. Ta na chvíli ztratila řeč a zavřela ústa.
🇨🇿: "Díky Vám a Vaší laskavosti a obětavosti začínám znovu věřit, že možná budu žít. Děkuji."
Miroslava se na mě po chvíli usmála. Úsměv jsem ji oplatil a pak se otočil na kupku sena. Hleděl jsem na ni, jako hladový vlk na čerstvé maso. Chtěl jsem do ní skočit u spát. Byl jsem tak vysílený, že se mi pod váhou těla podlamovala kolena.
M: "Musíte být unavený."
Promluvila starostlivě Miroslava, jakoby mi četla myšlenky.
M: "Nechám Vás si odpočinout. Ráno Vás vyprovodím na vrstevnici. A rovnou Vás uprozorňuji... ráno... zkuste se pohybovat co nejtišeji."
Dodala Mira trochu nejistě a zadívala se na podlahu pod námi.
Bylo mi jí líto. Škoda, že se zavázala do takového manželství.
🇨🇿: "Budu na to myslet. Dobrou noc."
M: "Dobrou noc, Vaše Výsosti."
Popřáli jsme si navzájem a Miroslava slezla z žebříku. Zůstal jsem v tmavém podkroví dočista sám.
Sundal jsem si potrhané boty a naznak se položil do měkké slámy. Bylo mi jedno, že mě stébla všude píchala i že se kupka sena nerovnoměrně prohýbala.
Oči se mi klížily únavou.
Té noci jsem ale nemohl usnout.
Myslel jsem... pořád... na to všechno.