Přežil jsem Azkaban ✔

XIV. Tikat

Čas v Azkabanu utíká jinak, než kdekoliv jinde. Obzvlášť pro vězně. Patří to k jejich trestu. Nikde v celách ani na chodbách nenajdete jediné hodiny. Část těch, kteří si odpykávají trest počítá dny podle toho, kolikrát vyjde slunce a zase zapadne. Ti, kteří nemají v celách okna, je počítají podle snědených jídel. Část z nich zaznamenává uplynulý čas na zdi - opadanými kameny, nebo vlastními nehty. Většina z nich s tím brzy přestane. Ztrácí kontakt s realitou, ztrácí chuť sledovat běh času, který pro ně postupně pozbývá významu, až dokud se nestane něčím neuchopitelným, něčím abstraktním.

I na nás často dopadá podobná tíha, ačkoliv máme v kanceláři na zdi velké ručičkové kukačky. Jsou hlasité. Každá vteřina o sobě dává vědět hlasitým tikáním, jež nám připomíná, že čas se ve skutečnosti nezastavil a stále plyne dál a dál, stejným tempem jako tam venku.

Další připomínkou ubíhajících dní byly stále se měnící zprávy v Denním věštci, které byly předzvěstí něčeho mnohem horšího, než co jsme prožívali doteď. Nikdo zatím oficiálně nepřiznal, že Vy-víte-kdo se znovu chopil své moci, tím spíš Denní věštec, ale každá další zpráva byla výmluvnější a výmluvnější.

Tik tak.

Dračí apokalypsa v Příčné ulici. Desítky mrtvých. Gringottovi přiznávají své selhání.

Nevěřil jsem tomu, že by byli skřeti tak moc nedbalí, aby jim z katakomb utekl drak. Při jejich pečlivosti a opatrnosti? Nesmysl. Příliš velká náhoda.

„Skřeti, co od nich jiného čekat," zamumlal Ernie s plnou pusou, když jsem mu článek přečetl nahlas. „Vsadím se, že ho pustili naschvál. Možná se snaží vyvolat další válku. Binns se teď určitě tetelí blahem!"

Tik tak.

Pád Londýnského oka se stal největší mudlovskou tragédií za poslední dekádu. Na místě zemřelo i několik kouzelníků.

Tragédie se stávají, nic není vyloučené, ale v souvislosti se všemi ostatními věcmi se to zdálo být přinejmenším podezřelé. Všechny moje kontrolky v hlavě blikaly jako splašené a já tušil, že se pomalu schyluje k něčemu moc ošklivému.

„Ernie, tohle vážně není jen tak. Říkám ti, že za tím vším stojí Ty-víš-kdo," sykl jsem téměř šeptem, jako bych se bál, že nás někdo může slyšet.

„Jsi jen paranoidní," protočil oči a odmítal se o tom dál bavit.

Tik tak.

Na Svátek všech svatých přišla první z mnoha nadcházejících ran, které měly změnit historii kouzelnického světa. Pravda konečně vyšla na světlo. A byla mnohem horší, než jsem si dokázal představit.

Ministerstvo kouzel vyzývá občany ke spolupráci a podpoře nového pořádku. Všichni kouzelníci jsou povinni dorazit na nově založený úřad pro kontrolu kouzelnické krve, vyplnit příslušné formuláře a dodat informace o svém původu.

„Do prdele," zamumlal Ernie s očima navrch hlavy. „Tohle přece... to se nemohlo stát."

Nejspíš byl opravdu jenom tak naivní, nebo se možná doteď snažil zavírat oči před skutečností, ale teď už to dál nešlo. Tohle byla naše nová realita.

„Obávám se, že mohlo, Ernie," zamumlal jsem. „Všechno se teď změní. Úplně všechno." Zoufale jsem si prohrábl vlasy a moje myšlenky okamžitě zabloudily k mé rodině. Musel jsem je varovat, musel jsem udělat něco, jak jim pomoct. Jenže co?

Odpověď na palčivou otázku mi dal až sám Ernie.

„Pro nás ne," odpověděl na oko pevně, i když se mu nejistě zatřásl hlas. „My budeme dělat přesně to, co doteď. Pracovat, mlčet a nepoutat na sebe žádnou pozornost. Jenom tak můžeme doufat, že z toho vyvázneme v jednom kuse. A to platí hlavně pro tebe, Carmichaele."

Zvedl jsem na něj hlavu a krátce zatajil dech. Chtěl jsem protestovat, ale věděl jsem, že měl pravdu. On byl čistokrevný, já mudlorozený. Jestli jsem chtěl tyhle časy přežít, musel jsem zavřít oči a předstírat, že se kolem nic neděje. Že chci dál sloužit ministerstvu kouzel; ať už mu teď vládl kdokoliv.