Přežil jsem Azkaban ✔

XVII. Srazit se

Zachmuřeně jsem procházel atriem ministerstva, kterému vévodila obrovská socha kouzelníků shlížejících na mudly, kteří se doslova plazili u jejich nohou. Touha ji ignorovat byla silná, ale oči mi tím směrem každých několik vteřin naprosto samovolně zabloudily. Zvedal se mi z ní žaludek a nejradši bych na ni plivl; nebo si možná rozepnul kalhoty a s radostí ji pomočil. Ani jedno z toho jsem bohužel nemohl riskovat, takže mi muselo stačit pár kleteb pronesených ve vlastní hlavě.

Přál jsem si co nejrychleji zmizet z tohohle Merlinem zapomenutého místa a pospíchal proto k řadě krbů seřazených v jedné linii. Mé prsty automaticky nahmataly pytlíček s letaxem, který jsem nosil všude u sebe. Stačilo jen hodit trochu kouzelného prášku do ohně a přemístit se zpátky do věznice. Nic jednoduššího neexistovalo.

Ani to mi nicméně nebylo dopřáno. Sotva metr před krbem jsem se totiž kvůli vlastní nepozornosti srazil se ženou, pospíchající druhým směrem. Nebyla to velká rána, ale stačila k tomu, aby mi z ruky vypadl sáček s letaxem a rozsypal se všude po podlaze.

„Hrome!" zaklel jsem tiše. „Jste v pořádku, paní?"

„Já - já se hrozně moc omlouvám, mladý pane!" spustila okamžitě a sklonila se k zemi, aby se pokusila zachránit alespoň zbytky prášku, který průvan pomalu rozmetal všude po podlaze. „Svatá Morgano, jsem to ale nešika. Koupím vám nový!"

„V pořádku, to nemusíte," zavrtěl jsem hlavou. „To se přece stává, o nic nejde. Nedíval jsem se na cestu, je to i má vina."

„Trvám na tom!" Žena si upravila tmavý šátek, jenž měla omotaný kolem hlavy a zvedla na mě pohled tmavých očí. Byla to kouzelnice ve středních letech, vrásky se jí v obličeji již začínaly prohlubovat a celkově působila dost ztrápeně. Neměl jsem sílu ji odmítnout.

„Dobře," kývl jsem a pokusil se o nejistý úsměv, „dobře, můžete mi koupit nový letax. Víc ho u sebe stejně nemám, takže se nemám jak dostat do práce."

„Já naštěstí mám." I ona se na oplátku usmála a omládla tím hned o několik let. Vytáhla z kapsy kovovou krabičku, které sundala víčko a do hrsti vzala mě tak dobře známý prášek. Vhodila ho do plamenů a pokynula mi, abych ji následoval do zeleného ohně. „Přesuneme se rovnou tam, kam potřebujeme, co říkáte, Eddie?"

Už jsem stál oběma nohama v krbu, když mi došla její slova. Vyděšeně jsem na ni zvedl pohled a vyhrkl: „Jaktože znáte mé jméno?!"

Neodpověděla. Místo toho pronesla: „Rotherhithe!" a oba nás pohltil zběsilý vír.

Ovládla mě panika. Byl jsem přesvědčený, že mě minimálně okrade, pravděpodobněji zabije a moji mrtvolu pohodí do Temže, takže se mé jméno brzy objeví v Denním věštci mezi dalšími nezvěstnými. Snažil jsem se nahmatat svou hůlku, ale během cesty, kdy se v mém zorném poli míhaly desítky a stovky krbů, se mi to zkrátka nepodařilo.

Zastavili jsme prudce a nečekaně. Krb mě doslova vyvrhl na chladnou betonovou podlahu, kam jsem dopadl jako shnilá švestka, a bolestivě si narazil zápěstí. V tu chvíli mi na tom však sotva sešlo. Byl jsem vyděšený do morku kosti a okamžitě ve mně seply zvířecí instinkty. Ve zlomku vteřiny jsem znovu stál na nohou a mířil ženě hůlkou přímo do obličeje.

„Co mi chcete?! Neopovažujte se vůbec přiblížit!"

Má kletba ale hůlku nikdy neopustila. Ne snad proto, že by mě má únoskyně odzbrojila, ale právě proto, že vůbec nic neudělala. Stála s rukama tak, abych na ně viděl. Nedržela v nich hůlku. Zdála se být naprosto klidná.

„Neublížím ti," promluvila tichým, vyrovnaným hlasem. „Mám pro tebe návrh a byla bych ráda, kdyby sis ho poslechl. Potřebujeme tvou pomoc. Potřebujeme informace."

„Co jste zač?" zeptal jsem se opatrně, ale hůlku stejně raději nesklonil. Všechno to mohla být zkrátka jenom dobře vymyšlená past. „Jaké informace?"

„Začnu tím, že se představím, ano?" Sundala si z hlavy šátek, zpod něhož vykoukly hnědé vlasy stočené do hustých prstýnků. „Jsem Eileen. Eileen Wilkesová a ráda bych ti představila Vlaštovky."