Přežil jsem Azkaban ✔

XIX. Smyčka

Pár dalších dnů a týdnů jsem se každé ráno budil s větším a větším balvanem na hrudníku. Skoro jsem cítil smyčku, která se mi utahovala pevněji a pevněji kolem krku. Nejspíš jsem byl paranoidní, ale představa, že si pro mě přijdou mozkomorové, Yaxley, nebo dokonce sám Vy-víte-kdo, mi bránila v kvalitním spánku.

Eileen Wilkesová ode mě nakonec dostala jmenný seznam všech uprchlých vězňů a v následujících dnech jsem ji dodal informace i o ostatních uvězněných. Podle všeho mezi nimi bylo i pár spojenců Vlaštovek. Děsil jsem se dne, kdy mě požádají, abych jejich lidi dostal ven, ale na nic takového naštěstí nedošlo. Byl jsem pouze požádán, abych dohlédl na jejich příděly jídel a zdravotní stav. Nic, co bych v místních podmínkách nezvládl.

Ačkoliv mi zřejmě nehrozilo žádné reálné nebezpečí, noční můry mě nikdy neopouštěly. Vy-víte-kdo ke mně natahoval své dlouhé prsty, cítil jsem jeho chladný dech a viděl jeho rudé plazí oči. Dotkl se mě a já vyděšeně vykřikl.

„Promiň, promiň," vyhrkl Ernie, když jsem se prudce posadil na posteli a málem ho praštil pěstí do nosu. Naštěstí stihl včas uskočit. „Nechtěl jsem tě budit, ale myslím, že bys měl něco vědět."

V ruce držel ranního Denního věštce.

Předloktím jsem si otřel z čela kapičky potu a snažil se zklidnit uhánějící srdce. Ernieho výraz mě ovšem vůbec neuklidňoval. Většinu času nic moc neřešil, nic ho jen tak nerozhodilo, nebo to alespoň nedával najevo, ale dnes to bylo jiné. Byl bledý, zachmuřený. Jedna ze zpráv v novinách ho zřejmě rozrušila natolik, že shodil dokonce i svou nezaujatou masku.

„Co se stalo? Ernie, co se stalo?"

„Bradavice padly," zašeptal můj kolega. „Podle všeho včera v noci. Denní věštec nepíše, co se tam přesně stalo, ale očividně teď budou čtrnáct dní zavřené, aby mohli 'odstranit vzniklé škody a probrat se zbývajícími kantory nové učební osnovy'."

„Takže se z nich brzy stane kolébka černé magie pro nezletilé kouzelníky." S povzdechem jsem si odhrnul upocené vlasy z čela. „Budou si chtít vychovat novou generaci následovníků od píky."

„Rodiče přece v takovém případě nebudou děti posílat do školy," zavrtěl hlavou, načež ale velice rychle znejistěl, „nebo ne?"

„A ty myslíš, že jim dovolí nechat je doma? Bojím se, že taková alternativa nebude..."

Ernie se odmlčel. Ani já se nehrnul do další konverzace, jelikož zkrátka nebylo co říct. Oba jsme si uvědomovali tíhu nastalé situace a ani jednomu z nás rozhodně nebylo do smíchu. Nelíbila se nám představa budoucnosti, která nám před očima začala nabývat zcela nových obrysů.

„Není to... vlaštovka?" zadíval se Ernie na parapet zamřížovaného okna, kde se usadil drobný tmavý ptáček s červenou maskou, bílou náprsenkou a rozeklaným ocáskem. „Už přišlo jaro."

„Věděl jsi, že vlaštovka je symbolem naděje? Říká se, že je předzvěstí lepších časů a nových začátků," poučil jsem ho stejně, jako mě před pár týdny Eileen.

Zvedl jsem se z postele a opatrně přešel až k oknu. Vlaštovka neuletěla, zůstala sedět a prohlížela si mě drobnýma černýma očkama. Všiml jsem si, že k nožce měla přivázaný malý kousek pergamenu. Stačilo se správně postavit, aby Ernie neviděl, co dělám, zprávu rychle sundat a uklidit ji do kapsy hábitu.

„Nechápu, co dělá na tomhle Merlinem zapomenutém místě," zavrtěl hlavou Ernie. „Jaktože se tě nebojí?"

„Možná hledá místo, kde by si odpočinula," odpověděl jsem a sáhl na noční stolek, kde jsem měl od večeře zbytky pečiva. Pečlivě jsem je rozdrobil a položil drobky před vlaštovku. Ta se do nepříliš výživné svačiny vděčně pustila. „Promiň, nic lepšího tady nemám."

„Možná," přikývl Ernie zamyšleně a zadíval se na zlaté hodinky na svém zápěstí. „Je čas na obchůzku. Tahle je tvoje, chlape."

„Už jdu," přisvědčil jsem, vyčaroval patrona, který se mi jako obvykle usadil na rameno, a vyrazil do chodeb věznice. Když jsem byl dostatečně daleko od ubikací, sáhl jsem pro pergamen a pečlivě ho rozvinul. Stál na něm krátký vzkaz:

Ještě není konec. Neztrácej naději!