Poslední Hřích 2

76. Ach, vodo, vodičko

Veronika šla lesní cestou směrem k potoku a vesele si přitom prozpěvovala...

,,Minden nap rólad álmodom, gyere és szállj le a földemre... Já sním o tobě každý den, tak přijď a sestup na mou zem..Csak teljesen a tiéd akarok lenni, még ha nem is akarok többet..Já chci být jen tvou docela, i kdybych já víc nechtěla..Szóval gyere le hozzám, és csókold meg az arcom minden nap...Tak příjď a sestup ke mě jen, polib mě na tvář každý den..Csókolj szájon, szeress Csak maradj az enyém örökre..Polib mě na rty, pomiluj. Jenom ať jsi dál navždy můj..Add a szerelmedet, én adom az enyémet. Átrepülöm az éjszakát, fekete gonosz..Dej mi svou lásku, já ti dám svou. Proletím nocí, černotou zlou..Csak azt akarom, hogy szeress, és életet adok neked a szerelemért...Chci jen abys mě miloval a já ti z lásky život dám..Szóval gyere le hozzám, itt várok. A szerelmednek álmában..Tak sestup ke mě čekám tu. Na tvojí lásku ve spánku.." a tak stále dál a dál, až přišla k potoku.

Klekla si, omyla si ruce a pak zašeptala..,,Ó, víz, víz, sofőr, miért vagyok szomorú kicsim? Miért nem szeret engem senki, én csak szeretetet akarok adni..Ach, vodo, vodo, vodičko, proč je mi smutno maličko. Proč mě jen nikdo nemá rád, vždyť já chci jenom lásku dát.." zašeptala tiše a smočila si ruce v lesním potoku.

Potom se zahleděla na hladinu a uviděla svůj odraz, který se na ní leskl.

Zadívala se na něj a potom si pohladila svou dlaní, tvář a krk a pokračovala směrem k živůtku od svých šatu a pohladila se prsty po hladké kůži na svých prsou a představovala si že to nejsou její ruce, které ji hladí..ale že to jsou ruce muže, který ji bude milovat a dá ji svou lásku.

Zavřela oči a přitom nechala své ruce aby pokračovaly a tak si pak stáhla šaty z ramen a začala postupně odhalovat své tělo.

Zjevila se ji v tu chvíli před očima..tvář..Arpáda Draskočiho..muže který ji kdysi v noci zachránil, když hledala svého bratra. A pak ji líbal a ona měla v tu chvíli pocit jakoby najednou zapomněla na všechno.

Po chvíli se ji ale před zavřenýma očima zjevila jiná tvář, než ta tvář, kterou si představovala..byla to tvář.. muže, kterou ještě nikdy v životě neviděla..možná ji někde zahlédla..kdysi..ale nepamatovala si ji.

,,Byla to krásná tvář..Tak krásná a mužná..stejně jako i jeho tělo," řekla si Veronika pro sebe a zatajila dech, protože onen muž ji laskal po břiše a pak i po jejím ženství a ona měla pocit, že se v tu chvíli někam propadá..Zasténala a nechala ho aby dál pokračoval..potom se to všechno nějak rozplynulo a ona pochopila se smutkem, že to byl jen krásný přelud.

,,Ne, neodcházej..Prosím vrať se ke mě!" vykřikla celá zmatená a znovu pokoušela oči zavřít, aby se ji opět zjevila ta tvář muže..jenže tentokrát už po ni zbylo jen prázdno.

Veronika tedy oči otevřela a začaly se ji po tváři koulet slzy.

Klekla si k potoku a omyla si uslzenou tvář, i když to její smutek po onom neznámem, který se ji náhle usídlil v duši, nezastavilo.