Zločiny v srdci města

Kapitola 1

20.11. 2020
Podzim už byl tu a nad velkým a rozlehlým městem už padla tma. Večery už byly chladné a všude jen létaly listy z listnatých stromů.
Po ulici kráčel muž s šedou bundou a kapucí přes hlavu. Celou cestu, co šel byl zamýšlený a vůbec nevnímal okolí. Zastavil se u jedné bytovky a přistoupil ke vchodu. Z kapsy si vytáhl svazek klíčů a odemknul dveře. Po schodech vešel do sedmého patra a došel ke svému bytu s číslem sedm set padesát. Když vešel do svého bytu, tak zahodil bundu. Na první pohled to nebyl klasický byt. Na zdech vysely papíry o různých informací. Fotografie různých lidí, žen i mužů. Muž popadl sklenici a nalil si kohoutkovou vodu. Vstoupil do jiné místnosti, ve které byla uprostřed jen železná židle a všude kolem různý mučící nástroje. Muž si vzal do ruky fotografii jedné ženy a tiše si řekl: „Hra muže začít. "

21.11. 2020
Bylo brzo ráno a denní světlo vnikalo do jednoho pokoje bytu. V něm tvrdě spal muž a neslyšel svůj budík na mobilu, který mu už pár minut zvonil na nočním stolku. Náhle do jeho pokoje vstoupil jiný muž a vykřikl: „Vstávej vole. Přijdeš zase pozdě. " Muž v posteli se konečně vzbudil a budík vypnul. Druhý muž odešel a za sebou zavřel dveře.
Dominik Michálek byl celkem vysoký muž s hnědými krátkými vlasy. Pracoval v národní bance ve městě jako odborný asistent v bankovnictví. Sice jeho práce špatná nebyla, ale vždy snil stát se policistou, protože vystudoval policejní akademii, ale nakonec nástup k policii odložil. Žil v pronajatém bytě ještě s dvěma spolubydlícíma. Jeden z nich byl Jakub Schmid, který byl vysoký a měl krátké zrzavé vlasy. Byl policistou a vždy se snažil podpořit Dominika, aby se přidal k policejnímu sboru. Poslední spolubydlící byla žena s černými kratšími vlasy a brýlemi. Byla velice chytrá a kreativní. Jmenovala se Kateřina Ondrundová a byla architektkou pro jednu firmu. Všichni tři žili v jednom bytě už tři roky. Kvůli pracím neměli tolik času, tak se domluvili na dočasném společném bydlení.
Dominik se konečně vyhrabal z postele. Přistoupil k oknu a vyhrnul závěsy. Podíval se z okna ven a uviděl, jak už po ulici chodí lidi. Přistoupil ke své skříní a otevřel jí. Popadl černé sako, bílou košili a červenou kravatu. Obléknul se a přešel ke zrcadlu, co měl na dveřích. Podíval se do zrcadla a kravatu si srovnal. Otevřel dveře a vstoupil na chodbu, kde byly dveře do pokojů Jakuba a Kateřiny. Z chodby Dominik došel do další větší místnosti. Nalevo byl větší šedý gauč a naproti němu byla televize. Napravo byla menší kuchyň a jídelní stůl s židlemi.
„Ale, kdo se nám to konečně vzbudil? " ptá se humorně Kateřina, která se už připravuje na odchod. Dominik si jen prohmátl unavené oči. „Tak já jdu, ať to stíhám. Zatím se mějte. Čau! " pronesla. „Ahoj. " rozloučil se Jakub. „Čau. " řekl stále unaveně Dominik. Kuba si právě dělal zapečený toust. „Chceš taky jeden udělat? " ptá se Dominika. Ten šáhl po hodinkách na stole a podíval se na čas. „Nechci díky. Musím jít, ať zase nepřijdu pozdě. " řekl a hodinky si nasadil na ruku. Popadl svůj batoh a došel do malé chodby, kde byly dveře do koupelny a vstupní dveře do bytu. „Tak já taky jdu. Dnes máš do kolika? " ptá se zvědavě Dominik. „Do osmi, ale po práci jedu na večeři s rodiči, takže se vrátím pozdě. " odpověděl. Ten jen přikývl hlavou, rozloučil se a z bytu odešel. Dominik kráčel po schodech až do přízemí a vyšel ven na ulici.
Po pár minutách chůze došel k jedné kavárně, kde si většinou kupoval kávu a někdy i snídani. Vešel dovnitř a stoupnul si do dlouhé řady čekajících lidí. Znovu se ohlédl na hodinky a hlasitě vydechl. Náhle na něj za ním promluvila jedna žena. „Ahoj, taky nestíháš snídani? " ptá se žena. Dominik se na ní otočil a hned mu došlo, kdo to je. Žena se jmenovala Nikola Grayová. Má dlouhé blonďaté vlasy stažené do drdolu a zelené oči. Zrovna na sobě měla dlouhou černou sukni, světle modrou košili a černý kabát. Nikola byla už rok advokátkou.
„Ahoj, no klasicky. " odpověděl na její otázku. „Já mám za hodinu jít s mým klientem k soudu, ale chtěla jsem se ještě na to připravit, ale bez dobré snídaně to moc nepůjde. " řekla a lehce se zasmála. Dominik se usmál a řekl: „Chápu. To já kdybych vstával, tak jak mám, tak pospíchat nemusím. " Následně se konečně na Dominika dostala řada. Objednal si s sebou cappuccino a croissant plněný čokoládou. Než šla Nikola na řadu, tak Dominik k ní přistoupil a řekl: „Běžím, ať to stíhám, tak zatím. " Ta se též rozloučila a Dominik odešel ven. Následně už jen došel na náměstí, kde už stála bílá budova, což byla národní banka.
Vstoupil dovnitř, kde byla hala s bankovními přepážkami. V jednom rohu byl vstup pouze pro zaměstnance. Za vstupem byly schody do prvního patra, kde byly kanceláře a reprezentační místnosti. V suterénu už jsou trezory, archivy a pancéřové schránky.
Dominik došel do své kanceláře. Položil si batoh na malou bílou pohovku. Přistoupil ke svému stolu a zapnul počítač. Náhle do místnosti vtrhla starší žena. „Zdravím. " pronesla. Dominik odtrhl oči od počítače a zpozornil. Rovnou se ptá: „Zdravím, co pro vás mohu udělat? "
Žena byla oblečená v rudým saku s bílou sukní. Měla tmavě černé vlasy dlouhé k ramenům. Jmenovala se Zuzana Literová a byla už patnáct let šéfkou národní banky.
„Chtěla jsem vás o něco poprosit. " řekla. Dominik jen poslouchal. „Ve dvanáct hodin je schůze s dalšími bankovními manažery a finančními poradci. Byla bych ráda kdyby jste tam přišel. A potom až v šest hodin mám schůzi s jedním zahraničním klientem a také bych vás tam potřebovala. " pronesla. Dominik se na chvíli zamyslel a už chtěl něco říct, ale Zuzana ho přerušila. „Vím, je to přesčas, ale takhle si alespoň nahradíte ty pozdní příchody. " Dominik odpověděl: „Rozumím. " Zuzaně začal zvonit mobil, tak z kanceláře odešla. Dominik popadl desky s dokumenty a začal je procházet. 

Mezitím...
Jakub už vstupoval do policejní administrativní budovy. Budova měla dost pater, protože v každém patře bylo jiné oddělení, divize a jednotky. Jakub byl normální strážník, který jezdil v ulicích. Většinou s jeho kolegou Markusem Minářem řešili hádky mezi důchodci, manželské hádky a špatné zaparkování, ale i někdy se dostali k hodně odporným případům. 
Jakub už vstoupil do šatny pro muže. Došel si ke své skříňce a převlékl se do své uniformy. Do opasku si vložil pistoli HK Mark 23, pouta a taser. Skříňku si zavřel a šel do garáže. Jakmile tam došel, tak zahlédl svého kolegu Markuse. 
Markus nebyl u policie dlouho. Jakub dříve jezdil s jiným kolegou, který bohužel zemřel při přestřelce při loupeži v obchodě. Markus k Jakubovi byl přidělen před necelým měsícem. 
„Čau. Tak co, připravený na dnešek? " ptá se Markus. Jakub jen kývl a sedl si na místo řidiče. Markus si sedl hned vedle něj a vyjeli z garáže ven. Následně už jenom jezdili po městě a čekali.
Po několika minutách ticha v autě, tak se Markus zeptal: „Na jakou pozici by jsi to chtěl dotáhnout? " Jakub se na něj nechápavě podíval. „Detektiv v nějaké divizi, nebo třeba ve SWAT jednotce, nebo dálniční policie, nebo snad něco jiného? " ptá se zvědavě Markus. Jakub se chvíli zamyslel a následně řekl: „Upřímně nejsem u policie dlouho, takže jsem o tom tolik ještě nepřemýšlel. " Markus kývl a podíval se z okna ven. Tentokrát se Jakub ptá: „Copak ty už víš? " Markus jen zakroutil hlavou. 

Po náročném dnu nastal dost chladný večer. Dominik odcházel z poslední schůzky a mířil rovnou do svého bytu. Vstoupil do svého bytu a všiml si, že je rozsvíceno. Pověsil klíče na věšák a vstoupil do kuchyně. U jídelního stolu seděla Kateřina. Měla otevřený notebook a hleděla do něj. Po chvíli zpozornila, když zahlédla Dominik. „Ahoj. " pozdravila. Dominik též pozdravil a přistoupil k lednici. Nahlédl do ní a řekl: „Někdy bychom měli zajít na nákup. " Kateřina nevnímala a byla zahleděná do notebooku. Dominik si vzal z lednice flašku s jablečným džusem. Ze skříňky vyndal dvě sklenice a nalil sobě i Kateřině. Položil skleničky na stůl a též si sedl ke stolu. „Děkuji. " poděkovala a dále se věnovala práci na počítači. „Co vůbec děláš? " ptá se jí Dominik. Ta zvedla oči od notebooku a řekla: „Do dvou dnu musím udělat návrh nějaké nové budovy pro jednu firmu. Do toho musím ještě udělat pár návrhů pro šéfa, tak to dělám teď, abych to stíhala. " Dominik přikývl hlavou pochopením.

Mezitím...
V supermarketu v jedné ulici byla právě zavírací doba. Jedna žena zamkla zadní dveře a rozloučila se s kolegyní. Došla k jednomu parkovišti, kde už stálo její bílé auto a o pár míst dal tmavě modrá dodávka. Žena přistoupila k autu a v rudé kabelce hledala své klíče od auta. Náhle měla pocit, že za sebou něco zaslechla. Rychlostí se otočila, ale nikde nikdo nebyl. Následně konečně našla klíče, tak odemkla zadní dveře od auta. Hodila si tam kabelku a zavřela dveře. Jenže mezitím se za ní objevil muž s šedou bundou.