Mezi trním (zaklínačská povídka)

Část 3

Nádvoří dle očekávání připomínalo spíše drahně zanedbanou zahradu. Šlahouny čerstvé i seschlé se vinuly podél zdí vnitřních hradeb a obrůstaly přilehlé budovy, splétaly se do komplikovaných vzorů a v dusivém objetí drtily sochy lemující hlavní cestu.

Vypadalo to, jako by nezkrotná divočina toužila všechno lidské pohřbít pod zemí a navrátit kraji přirozenou rovnováhu. Jenže Geralt už věděl, že se zcela určitě nedívá na dílo přírody.

Tohle místo je vážně prokleté.

Raději sáhl do pouzdra s lektvary, a po krátkém přehrabování podal Phillipovi flakónek zlatavého oleje.

„Potři si tím šavli," přešel bezděky na tykání, ačkoliv se nezdálo, že by to jeho druhovi nějak zvlášť vadilo. „A zůstaň ostražitý. Ta rostlina... je živý tvor. Nebo spíš netvor. Zatím jsme jí jen drobátko polechtali na okraji. Sice si toho nemusela všimnout - ale mohla."

Mladík naprázdno polkl, leč uposlechl. Pomazaná čepel nyní kosila stonky skoro stejně efektivně jako zaklínačův stříbrný meč a společnými silami se prosekávali směrem k věži tyčící se na opačné straně dvorce.

Jak postupovali vpřed, šlahouny se čím dál více mrskaly. Uhýbaly výpadům a švihem se vrhaly v protiútok, omotávaly se kolem jejich nohou s úmyslem jimi smýknout. Jedovaté ostny se naštěstí neškodně zarývaly mužům do zbroje a oblečení.

Geralt, již poněkud znuděný rutinní žatbou, se pokusil zapříst konverzaci:

„Co tě sem vůbec přivedlo? Jakživ jsem o tomhle sídle neslyšel."

„Četl jsem o něm v knize," zasýpal Phillip, když se jen o vlásek vyhnul trnu, co po něm krvelačná flóra mrštila s kadencí šipky vystřelené z kuše.

„Pohádek?" odtušil zaklínač.

„Měly tu být růže..."

„Umělci si tuze rádi věci přikrášlují..." zhodnotil Geralt hrstku nahodile rozesetých rudých květů a růžolících se pupenů výtrusnic. „A musíš uznat, že zámek obrostlý archesporou zas tak romanticky nezní."

„Pravda, příteli," povzdychl si mladík. „Nezbývá než doufat, že si nepřikrášlili i princeznu."