Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 20

„ Počkej tady tak deset minut," skopnu si boty z noh a přejdu do svého pokoje, ze kterého ještě zakřičím: „ Běž do obýváku a udělej si pohodlí, Harry."

Začnu se svlékat, aniž bych čekala na odpověď a přitom otevřu skříň. Pokouším se v ní pouze v podprsence a kalhotkách z bílé krajky najít něco vhodného na sport, či co budeme s Harrym dělat. Cítíte z toho ten dvojsmysl?

Každopádně... po pěti minutách ze skříně konečně vyhrabu bílé obtáhlé tílko s nápisem Simplicity, černé teplákové šortky, červenobílou fotbalovou mikinu a nakonec červené Airmaxy.

Vlasy si spletu do volného copu a přesunu se do koupelny, kde si konečně vyčistím zuby a také si nanesu lehký make-up, takže korektor, BB team, pudr, tvářenku, béžové stíny pod obočí a na oční víčko trošku narůžovělé. Vlastně všechno, co si dávám každý den.

Po tomto zkulturnění vyjdu z koupelny, abych se přesunula za Harrym do obýváku. Avšak jsem překvapena, když ho vidím sedět na mé posteli.

„ To jsou tvoji rodiče?" zeptá se bez vysvětlování, z jakého důvodu sedí na posteli. Až teď si všimnu, že v ruce drží fotku mé rodiny, která byla pořízena pár dní napřed havárií.

„ Jo," stručně odpovím a přisednu si vedle něho.

„ A to je tvůj brácha?" ukáže prstem na malého hnědovlasého klučinu, kterému na tváři hraje šibalský úsměv. Přesně si vzpomínám, jak byl nadšený, že se konečně dostaneme pryč ze středu a pojedeme na západ do Los Angeles.

Rodiče nám celé měsíce tajili, že pojedeme na dovolenou. Oznámili nám to až dva dny před odjezdem. Jela s námi i Deanova rodina. Problém byl ten, že jsme nikam nedojeli. Naše auto jelo první, a když jsme přejeli na dálnici několik set metrů za Las Vegas, tak náklaďák, který jel vedle nás v levém pruhu a snažil se nás předjet, udělal smyk naším směrem.

Pořád si živě pamatuji, jak se táta snažil strhnout auto ze silnice, jak máma ječela, ať něco udělá nebo všichni umřeme, jak brácha v klidu spinkal a jak jsem já vůbec nic nechápala.

Pak mám okno. Probudila jsme se až v nemocnici a všichni na mě byli moc hodní. A já se všech ptala, kde je má rodina, kde je mamka, kde je taťka, kde je brácha. A nikdo mi nic neřekl. Panebože bylo mi sedm a stejně jsem pochopila, že je něco špatně. Věděla jsem, že je něco ukrutně špatně. Protože na mě nikdo nebyl tak hodný, jako tehdy a nikdy se neusmívali tak smutně.

Až když Deanově mamce, Dorothy, stekla slza po tváři, jsem to pochopila.

A teď tekly slzy mně a Harry se mě snažil tak neskutečně uklidnit, ale já jsem vzlykala a naříkala a všechno si to vyčítala. Vyčítám si to teď a budu si to vyčítat na věky.

To já jsem byla a, která celý měsíce žvanila o tom, jak chce jet na dovolenou, jak chce vidět západ a jak chce vidět Los Angeles.

„ Shh... shh, to bude dobrý, Em," hladí mě ve vlasech Harry a já si všimnu, že nesedím vedle něho, ale v jeho klíně.

„ To bude v pohodě, Emmy," něco na té přezdívce mě rozpláče ještě víc. Tak mi říkal totiž táta. Ale nenaštvalo mě to, naopak, potěšilo mě to. Pod slzami se mi objeví úsměv.

Začnu si utírat slzy a už teď mi je jasné, že mám řasenku všude rozmazanou: „ Perfektní, musím vypadat vážně perfektně," zasměji se a stále si horlivě a panicky utírám slanou vodu pod očima.

„ Emmo, nech toho, prodřeš si to do krve. Začíná to červenat," rychle a pevně uchopí Harry moje ruce a oddělá mi je od obličeje. Začnu zhluboka dýchat.