Zločiny v srdci města

Kapitola 2

22.11. 2020
Dominik se kupodivu probudil před budíkem. Slyšel zvuky z kuchyně. Podíval se na nástěnné hodiny na zdi a zjistil, že měl stávat až za půl hodiny. Rozhodl se, že už bude stávat, protože pokud by se pokusil usnout, tak by mohl klasicky zaspat.
Vstoupil do kuchyně, kde už byl Jakub i Kateřina. „No ne, ty jsi se vzbudil před budíkem. To není možný. " řekl Jakub a sedl si ke stolu. Kateřina zrovna položila na stůl rohlíky se šunkou a sýrem. Dominik si též sedl ke stolu a řekl: „Snídaně zadarmo chutná nejlépe. " Kateřina se zasmála a přidala na stůl konvici s čajem. Přisedla si a všichni se pustili do snídaně. Kateřina mezitím povídala: „Dnes budu doma dělat ty návrhy, tak když budu mít čas, tak zajdu na ten nákup. " Jakub si zrovna náleval čaj do hrnku, když mu náhle zvonil mobil. Ležel mu na stole u gauče, tak se zvedl a sáhl po něm. „Jakub Schmid, slyším. " řekl a poslouchal. Jak Dominik, tak Kateřina ho pozorovali a všimli si jeho výrazu během hovoru. Jakmile hovor ukončil, tak se nervózně ohlédl po obou. „Co se děje? " ptá se Dominik. Jakub nervózním hlasem pronesl: „Našlo se tělo mrtvé ženy. Prý to není leda jaká příčina. " Jakmile domluvil, tak popadl bundu a byl řekl: „Musím jít. Díky za snídani a večer se uvidíme. " Obul si boty, popadl klíče a rychlostí odešel z bytu.
Kateřina se ohlédla po Dominikovi a řekla: „Tohle se mi nelíbilo. Ten výraz, to asi nebude něco pěkného. " Dominik jen přikývl a dojedl svůj rohlík.

Po necelé hodině Jakub stihl dojet na místo, kde se našlo tělo. Všude možně už byl novináři, televize a dost zvědavých civilistů. Dva strážníci v uniformách obmotávali pásky kolem opuštěné bytovky. Na ní byla připevněná cedule o tom, že se budova za měsíc má složit se zemí. Jakub ukázal odznak a přistoupil ke strážníkům. „Strážník Jakub Schmid? " ptá se muž v uniformě. Jakub jen přikývl. „Ve druhém patře na tebe čeká Alžběta Slívová, detektiv z divize loupeží a vražd. " řekl a rovnou si všiml Jakubovo nechápavého výrazu. „Jen mi řekli, že ti to mám sdělit. " objasnil. Přikývl a protáhl se pod policejní páskou a vešel do budovy. U schodů stál kapitán divize loupeží a vražd a mluvil s jinými strážníky. Jakub vyšel po schodech do druhého patra. Forenzní technici už se motali kolem místnosti. Jakub do místnosti vstoupil a ihned se zarazil. Alžběta si ho všimla a přistoupila k němu.
Alžběta měla hnědé dlouhé vlasy stažené do culíku. Momentálně měla modré džíny a tmavě modrou bundu. Jakub i Alžběta byli společně na akademii. Akorát Alžběta se dostala dříve na pozici detektiva v divizi loupeží a vražd.
„Ahoj, moje kolegyně, teď nebude dlouho přítomná, takže než mi přidělí náhradu, tak mi pomůžeš. " řekla, akorát Jakub ji vůbec nevnímal. Hleděl na věc, na kterou dlouho nezapomene.
Uprostřed místnosti byla pověšené tělo ženy. Jenže nevysela za nějaký provaz, ale vysela za ostnatý drát, který měla obmotaný kolem krku. „Našel ji tu jeden bezdomovec, jenže neměl mobil, takže zašel na ulici pro pomoc. " pronesla a ohlédla se po těle, které právě uvolnili a pomalu položili na zem. Do místnosti vešla doktorka z okresní soudní patologie. Přistoupila k tělu a nasadila si rukavice. Žena měla na sobě vybledlý žlutý triko, které bylo od zaschlé krve a modré džíny. Měla krátké blonďaté vlasy.
„Našlo se něco kromě toho těla? " ptá se Jakub. Alžběta sáhla po sáčku s kabelkou. „V rohu ležela kabelka. V ní mobil, peněžka a pár dalších věcí. " řekla. „Tím pádem nešlo o loupežné přepadení. " pronesl a začal se ohlížet všude po místnosti. Doktorka pronesla: „Příčinu smrti vám teď nemůžu potvrdit stoprocentně, ale podle všeho ztráta krve. Ten drát se jí do krku zařízl. " Jakub pronesl: „Já vím, že to zní divně, ale to ji to hlavu.." Doktorka kývla a řekla: „Chápu, co myslíte, ale ten drát nebyl až tak silný, ale kdyby tu byla delší dobu, tak by se to i mohlo stát. " Doktorka si všimla něčeho na palci. Zvedla ruku a podívala se blíže. „Hele pojďte sem. " řekla a počkala až k ní přijdou. Vzala si baterku a posvítila na její palec. Na palci bylo vytetované malé číslo dva. „To asi nebude jen takový tetování, že? " ptá se doktorka. Alžběta zakroutila hlavou.

Na místě činu Alžběta i Jakub byli ještě do té doby, než zabalili tělo do černého vaku. Následně se vrátili do policejní administrativní budovy. Jakub si došel pro uniformu a zbylé věci. Následně dojel do patra divize loupeží a vražd, kde na něj čekala. „Dneska budeš u mě celý den. Prý budeš chtít dělat zkoušky na detektiva, tak si to alespoň zkusíš jaký to je. " pronesla a došli do její kanceláře. „Takže co zatím máme? " ptá se Jakub. „Zavražděná se jmenuje Valerie Poltánská, věk dvacet osm. Žádný děti a manžel, podle všeho ji zůstala matka, za kterou budeme muset zajet. Pitva bude provedena během dne, takže nám dá doktorka vědět. " vysvětlila a na magnetickou tabuli připevnila čtyři fotografie. Na jedné fotografii byla žena pořád pověšená, na druhé už potom, co jí sundali, na třetí budova z venku a na poslední tetování číslo dvě. „Jediné, co víme, tak je, že to nebylo loupežní přepadení a vlastně, že oběť zemřela na místě. " pronesla Alžběta. „Zkusím o oběti zjistit více. Adresa, kde bydlela, práce a tak. " pronesl Jakub.

Mezitím...
Dominik byl v práci a procházel zrovna nějaký dokumenty na zítřejší schůzku. Náhle někdo zaťukal na dveře kanceláře. „Dále. " řekl Dominik. Za dveřmi byla Kateřina. „Jak ses sem dostala? " ptá se Dominik. „Vrátnýmu jsem řekla, že jsem tvá kamarádka, že ti nesu oběd a bylo. " vysvětlila a položila krabičku s obědem. „Ty jo, díky! " řekl a otevřel krabičku, kde byla omáčka s těstovinami. „Neozval se Jakub? " ptá se Dominik. Kateřina zakroutila hlavou a pronesla: „Psala jsem mu, ale neodepisuje, takže uvidime, co večer. " Dominik přikývl a řekl: „Díky za oběd, ale musím pracovat. " Kateřina řekla: „Jasný chápu, tak zatím! " Dominik se rozloučil a pokračoval v práci.

Po nějaké době...
Jakub se vrátil do Alžběty kanceláře a řekl: „Takže naše oběť pracuje v jednom místním supermarketu. Adresu mám taky a vím, kde bydlí její matka. " Alžběta kývla a řekla: „Tak jo, zajedeme nejdřív za tou její matkou a potom k ní domů. "
Oba dva se vydali rovnou do garáže, kde nastoupili do jednoho z aut a vyrazili na adresu, kde bydlí matka Valerie.

Zastavili před menším domem s šedou fasádou. Zahrada před domem byla moc pěkně vyzdobená. Jakub i Alžběta se blížili ke vchodu a mezitím Alžběta řekla: „Když oznamuješ něčí smrt, musíš to říct narovinu. Žádné, že už odešla, nebo není mezi námi. Prostě říct to, tak jak to je. " Jakub přikývl. Vešli na menší verandu a zaklepali na dveře. Během pár sekund jim otevřela straší žena. „Dobrý den mládeži, co pro vás mohu udělat? " ptá se usměvavá žena. Na první pohled bylo vidět, že byla přátelská a velkorysá. „Dobrý den, jsem Alžběta Slívová, detektiv z divize loupeží a vražd. Tohle je strážník Jakub Schmid. " řekla a všimla si ženy zařazeného výrazu. „Je nám líto, že vám to musíme oznámit, ale vaše dcera Valerie Poltánská je mrtvá. " Žena se nechápavě podívala a tichým řekla: „Cože? Vždyť...to ne. " V očích se jí objevili slzy a začala se třást. „Paní Poltánská, můžeme jít dále? " Žena ustoupila, aby vešli dovnitř. Zavedla je do obývacího pokoje, kde byla velká hnědá pohovka. Všude kolem na stěnách vysely obrazy. Alžběta si sedla na gauč hned vedle ženy. Jakub zůstal stát. Žena sáhla po balíčku s kapesníky a utřela si slzy, které jí tekly po tváři. „Jak se to stalo? Proč...proč by to mojí holčičce někdo dělal? " mluvila rozrušeně žena. „My jediný, co vám můžeme slíbit je, že toho vraha najdeme. " pronesla Alžběta. „Můžeme vám položit pár otázek ohledně Valerie? Je to důležité k vyšetřování. " ptá se. Žena lehce přikývla hlavou. „Nevíte jestli měla Valerie s někým nějaký konflikt, nebo neshody? " Valerie se vysmrkala a znovu si utřela slzy. „Moje dcera...byla ten nejmilejší člověk. S nikým žádné spory neměla. " odpověděla jistě. Tentokrát se Jakub zeptal: „Měla Valerie nějakého přítele? Nemusel to být žádný dlouhý vztah. " Žena se zamyslela a řekla: „Měla jeden vztah na šest let s jedním mužem, se kterým chodila na střední škole, ale po dvou letech, co dodělala střední školu, tak se rozešli. Podvedl ji. Žádného jiného chlapa neměla. Věděla bych o tom. " Jakub se rozhlížel po obrazech a viděl jednu fotografii, kde byla celá rodina. Valerie, když byla ještě malá, její matka a otec, který byl na vozíčku. „Nestěžovala si v poslední době Valerie o tom, že by ji třeba někdo sledoval, nebo, že by měla špatný pocit z někoho. " ptá se znovu Alžběta. „Ne...ne, o všem jsme spolu mluvili, řekla by mi to. " řekla a znovu se vysmrkala. „Dobře, teď mám pro vás poslední otázku a půjdeme. Nevíte jestli vaše dcera měla tetování na ruce? Přesněji na pravém palci. " Žena se zamyslela a řekla: „Ne žádné tetování neměla, nikdy ho nechtěla. Mluvili jsme o tom. " Alžběta si to zapsala do malého zápisníku. „Mockrát vám děkujeme. Tady máte moji vizitku a kdyby jste si na něco vzpomněla, tak mi zavolejte. " řekla a oba odešli z domu paní Poltánské. „Hrozně mi něco tohle místo připomíná. Nebo ty lidi, já nevím. " řekl Jakub.