Renesmee and Jacob

poločlověk

Byla jedna z těch nudných sobot, normálně bych šla za Alicí, Rose nebo Esme, jenže Alice vydala pro mě přísný zákaz vstupu na následující tři dny, z důvodů přípravy oslav. Což mě docela děsí.
S Jakem jsme se rozhodli pro procházku. Nic zvláštního, jen pro zabití času.
Celou cestu jsme šli do kopce, až jsme došli na kopec který na svém konci ústil prudkým srázem a dole tekla řeka. Bylo to krásné místo, ale jelikož byl říjen, tak se začali projevovat známky chladu. Proti mé vůli mi začali cvakat zuby.
Jacob si toho všiml téměř okamžitě. Vzal mě do náruče a opřel si mě o svou hřející hruď. I přes lehkou bundu jsem cítila jak se mu na těle rýsují svaly. Teplo které z něho šlo rychle utišilo cvakání mích zubů, přesto jsem z něho nehodlala slézt. Chvíli jsme jen tak pozorovali mraky nad námi a užívali si výjimečného a možná posledního slunce v tomhle roce.
Najednou mě jemně nadzvedl, jako bych nic nevážila a postavil mě na zem. V mžiku stál vedle mě a nabízel mi ruku, přičemž druhou pokládal na moje záda, pochopila jsem že jde o žádost k tanci a já ji přijala.
Většinou moc nemluvím, raději komunikuji pomocí vzpomínek. Teď jsem však měla zaměstnané ruce, hlavu však ne. Tanec pro mě nikdy nebyl těžký. V hlavě se mi sformovala otázka.
,,Proč?''
Jake sklonil hlavu a podíval se mi do očí, usmíval se.
,,Jen pokyn od Alice, chtěla se přesvědčit jestli nejsi v tanci po matce.''
Za tohle jsem musela Alici přičíst pár plusových bodů, s Jacobem se skvěle tancuje. Najednou si mě přitáhl blíž k sobě, složila jsem svou hlavu na jeho hruď. Zpomalili jsme a už se jen tak pohupovali do rytmu neexistující hudby. Je až nemožné, jak někdo může být tak dokonalý. Ale on byl a byl jen můj.
Najednou mě moje pololidské nohy zradily, pravá se zapletla do levé a správně už bych měla ležet na zemi, ale to se nestalo. Jacob mě pevně držel a s úsměvem který mi ještě víc podrazil kolena prohlásil: ,,aspoň trošku po matce si, Nessie.''
Usmála jsem se na zpět zatím co mě stavěl na zem. Sice už jsme netancovali ale já ho stále objímala kolem pasu, a i on měl kolem mě obmotané své obrovské ruce.
I když slunce stálo vysoko nad námi, pořad nehřálo tak abych se mohla od Jacoba vzdálit bez drkotání zubů.
Vyrazili jsme domů. Cesta stále vedla kolem řeky, jen kopec se snižoval. Stačilo už jen přejít mostek a pár zatáček cesty a budem doma. Zrovna když jsem šla za Jacobem přes most se mi, aniž bych chtěla, vrátili zážitky z mého snu, jen s děsivějšími detaily. Viděla jsem všechny děsivé a zároveň krásné tváře těch kteří mě chtěli zabít, kteří by mou smrt brali jako vítězství, jako dobrou věc.
Ze všeho toho se mi udělalo zle, podlomily se mi kolena a já spadla z mostu do ledové vody. Řeka sice neplynula rychle, ale i tak mi její chlad vyrazil dech z plic. Nemohla jsem najít vzduch a začala se topit. Nic jsem nic neviděla, nerada jsem otvírala oči pod vodou. Ale velmi dobře jsem cítlia když mě velká a oproti vodě téměř vařící ruka chytla pevně za zápěstí a vytáhla mez vody. Když jsem nad vodou mohla nabrat vzduch do plic bylo to jako by mě di krku řezalo tisíce nožů, rozkašlala jsem se. Cítila jsem jak se mé okolí třese, netušila jsem co se děje, jen u ucha jsem cítila teplý dech a slova útěchy.

Tak jo, další kapitolka za mnou, určitě pište názory a voty mě neurazí.
<3