The longest dream of my life (CZ)

16. kapitola

Po poslední hodině mě Finn na chodbě odchytává a odtahuje mě na záchody. Jelikož se často dívám na filmy, očekávám, že se se mnou zamkne do kabinky, začne mě vášnivě líbat a nakoec se se mnou vyspí. Začínám být dost nervózní, protože 1) jsem ještě panic a 2) nechci svoje poprvé zažít nad špinavou páchnoucí záchodovou mísou. Jakmile stojíme před první kabinkou rozhlédne se a pak mě zatlačí dovnitř. Když za mnou vstupuje a slyším klapnutí zámku, v hlavě se mi začne vířit milión výmluv. Dneska toho musim ještě hodně stihnout. Máme rodinnou poradu. Jdu navštívit nemocnou tetu do nemocnice... Z vybírání té nejlepší mě vytrhává Finnova ruka na mé tváři. "Co se tváříš tak zděšeně?" Pohled na jeho pobavený výraz mě nutí se uklidnit a taky se usmát. "Přemýšlim co máš za lubem." Objímám ho kolem pasu a trochu ho k sobě přitiskávám. "No neboj, znásilnit tě nehodlám." směje se. "Ve skutečnosti mám daleko romantičtější myšlenky." Pokračuje zatímco mi jednou rukou prohrabává vlasy a druhou bloudí po zádech. "Prostě jsem s tebou chtěl být chvíli sám." Cítím jak rudnu v obličeji. Skláním hlavu dolů, ale Finn mě hned chytá za bradu a věnuje mi dlouhý polibek. Najednou někdo zaklepe na dveře. Oba sebou leknutím trhneme a odtáhneme se. Ve Finnově tváři jsou vidět rozpaky. "Obsazeno." odpovídám a opět ho k sobě přitahuji. Na chvíli se zdá, že už budeme mít zase klid. Pak se ale za dveřmi opět někdo ozve. Tentokrát to bohužel není obyčejné zaklepání, ale bušení pěstmi. Opět se odtáhneme a Finn, který je úplně rudý v obličeji zakřičí: "Kterej kretén nerozumí slovu obsazeno?!" Za dveřmi se ozve smích. Právě jsme prozdradili, že jsme tady dva. "Uklidni se buzerante." Odpoví neznámý hlas. Ve Finnových očích rozpoznávám strach, což mě zrovna neuklidňuje. Nejradši bych se do toho záchoda spláchnul. "Vypadněte!" zakřičí Finn. Hned na to se ozve další velká rána, jak někdo narazil do dveří. Bohužel školní zámky nejsou na tyhle nárazy připravené, takže ten náš hned při další ráně povolí a dveře se rozletí směrem k nám. Finn stíhá uhnout, ale já už takové štěstí nemám. Hrana dvěří mě zasahuje přímo doprostřed čela a já ztrácím rovnováhu. Asi v půlce pádu mě zachytávají silné ruce a opatrně mě pokládají na podlahu. Chytám se za hlavu ve snaze snížit prudkou bolest a taky proto, že se mi momentáně všechno točí a třese. Zavírám oči a čekám až bolest aspoň trochu ustoupí. V tom slyším několik tupých ran a výkřiků po tom, co našly svůj cíl.
Když už bolest konečně trochu ustoupí, pomalu si sedám a rozhlížím se kolem. Nikoho nevidím, ale slyším tiché sténání. Při tom zvuku mi naskakuje husí kůže. "Finne?" šeptám a s pomocí záchodové mísy se zvedám na nohy. Chvíli balancuji, ale pak už stojím celkem stabilně. Žádná odpověď se neozývá. Chce se mi brečet, křičet a utéct, ale ze všeho nejdřív musím najít Finna. Vyhlédnu na chodbu, ale pořád nikoho nevidím. Čím dál, tím víc panikařím. "Finne!" zašeptám trochu hlasitěji a s pomocí stěny se přemístím k další kabince. Když vidím, že je prázdná, začnou se mi z očí koulet obrovské slzy. V tu chvíli definitivně kašlu na nenápadnost. "Finne!!!" zaječím a kvůli náhlé ostré bolesti hlavy a také kvůli zoufalství, kterému se nedokážu ubránit se hroutím k zemi. "Tady." ozve se najednou. Zoufalství ze mě částečně opadá a nahrazuje ho hřejivá úleva. Přestože se mi moje bolavá hlava trochu motá, rychle se postavím a prozkumávám další kabinky. Nacházím ho až ve čtvrté. Sedí opřený o stěnu s krvácejícím nosem, roztrženým obočím, růžovým flekem na bradě a zoufalým výrazem ve tváři. Je celý zpocený a tričko má místy umazané od krve. "Panebože." vydechnu a vrhnu se k němu. Chci ho obejmout, ale jeho ruka mě zadrží. Až v té chvíli si všimnu, že se tou druhou drží za hrudník a rychle dýchá. "Opatrně, prosím. Kopli mě do žeber." Zamumlá. Kvůli té bradě asi nemůže pořádně mluvit. "Promiň, promiň. Počkej tady, doběhnu pro pomoc." Vyhrknu a políbím ho do vlasů. Co nejrychleji se dobelhám do sborovny. Rozhodně se neobtěžuji dlouhým klepáním a čekáním na vyzvání. Vtrhávám do místnosti, kde sedí asi 2 učitelé a 3 učitelky. Všichni se na mě zděšeně podívají. "Co se proboha stalo?" vykřikne jedna učitelka. "Je na záchodě." vyhrknu a rozbrečím se ještě víc. Všichni se seberou a rozeběhnou se tam kam jsem je poslal. Jedna z učitelek se asi v půli cesty zastaví a vrátí se za mnou. "Pojď si sednout. Povíš mi co se stalo." Povzbudivě se na mě usměje a odvede mě k jedné z mnoha židlí.