Mezi trním (zaklínačská povídka)

Část 5

Jedové váčky se archespoře houpaly v podbradí jako korále, když se s nepříčetnou dravostí oháněla po uskakujících protivnících. Ačkoliv její trup vypadal široký téměř celý sáh, Geralt věděl, že efekt způsobuje několik vrstev šlahounů, vinoucích se kolem podstatně skrovnějšího jádra.

Potřeboval by postupně odsekat jeden po druhém, dokud na nestvůře nezbude pouze nechráněná, poddajná tkáň... Jenže to znamenalo přiblížit se chřtánu ostrých zubů. Menší prostor k manévrování před trny i toxickým slizem. A třesoucí se zemi, jako by se pod podrážkami bot drolila samotná realita.

Jenom blázen by se dobrovolně vydal vstříc tak mizerným vyhlídkám... A nato se Phillip za bojovného výkřiku vyřítil vpřed, s šavlí v natažené paži, jako by byl turnajovým rytířem třímajícím dřevec.

Z půdy se ovšem záhy vymrštil mohutný úponek připomínající chapadlo a za omotaný kotník směroval zmítajícího se šlechtice visícího hlavou dolů přímo k vyhladovělému ústí.

Takhle si svůj první polibek asi nepředstavoval, problesklo zaklínači hlavou.

Snad se v jeho nitru ozval pozůstatek lidskosti, když na zlomek vteřiny zaváhal, jestli vyrazit mladíkovi na okamžitou pomoc, nakonec však zvítězil instinkt lovce. Možná bude mít Phillip pár škrábanců navíc, ale poslouží coby kýžené rozptýlení.

Sérií precizních řezů zaútočil rostlině do zad a dával si přitom zatracený pozor, aby prozatím nezajel čepelí příliš hluboko. V ladných piruetách uhýbal nástrahám terénu, a jakmile se mu podařilo odhalit dostatečnou část odporně žilnatého, pulzujícího korpusu, ťal z posledních sil.

Nestačilo to. Z masitého stonku se vyřinula lepkavá žluč a stříbrný meč se zadřel zhruba za polovinou svého cíle. Geralt lomcoval jílcem sem a tam, archespora kvílela. Nadobro ztratila zájem o chutné sousto a odmrštila jím pryč. Phillipův dopad naštěstí zbrzdila hrouda čerstvé, měkké hlíny.

Zaklínač ucítil, jak se mu žíravé sliny vyvěrající z vyceněné tlamy nad ním propalují svrchní kazajkou. Tušil, že mu dochází čas. Nadechl se, vydechl, a roztřesenými prsty nakreslil do vzduchu znamení.

~AARD~

Mocný poryv větru naklonil obludný stvol až za bod zlomu, jako kdyby porazil kmen stromu.

Zpětný ráz odhodil i Geralta, ten se ale plný adrenalinu ihned postavil znovu na nohy a vyprostil z pozvolna ochabující změti svoji zbraň. Princátko nalezl ležet v bezvědomí na vrcholu ohromného krtince a ulevilo se mu, když na krku nahmatal tep. Ještě před chvílí půvabná tvář se však nyní svíjela v bolestném šklebu a krvavý otisk popínavky se táhl od brady až po levou líc.

„Už jsem hrdina?" zasípal skrze opuchlý ret.

„Skoro," věnoval mu zaklínač povzbudivý úsměv a podpírajíce se navzájem dokulhali až ke dveřím nejvyšší věže.

Jestli si ta krasotinka spinká někde ve sklepě, tak se vážně naseru, zalamentoval v duchu Bílý vlk, poté co zdolali první patro.