Děti Mordoru (Little fears)

Proklouznutí

Havran ještě cítí plameny a žár toho pekla, kde zemřeli dva dělníci. Jen jednomu se podařilo vylézt včas. Další dva to pozřelo.
Pohlédne k Větvíkovi. I ten je zpocený a zvedá se mátožně ze země. Jako by ještě nevěřil, že jsou stále děti. Už kdysi dospěl. A s koncem velké války nastoupil do nové továrny na kopci.
Dovnitř se vpotácí Kavka. Je vyděšená a celá od krve. Lapá po dechu a tak jen úpěnlivě ukazuje na svou dlaň. Na drobnou dávno zhojenou spáleninu.
"Co se...," ptá se Větvik, když se nad jeho hlavou skrze strop protáhne hlava dračí larvy.  Obrovské zuby se zalesknou a kolem vystříkne jeho krev!

Řvou! Všichni řvou hrůzou! Jen liška klesne na zem. Oči křečovitě zavřené. Už dost!
Zase se počůrala, ale to už neřeší.
Tohle je už moc! Všichni tady umřou. Už je zachrání jen zázrak! Nějaké kouzlo! Jen nějaké její kouzlo!
Ale vždyť jsou stále ještě děti. A ona je úplně malá holčička. Když je nejhůř, má přijít nějaký dospělý, a zachránit jí.
To je jediná myšlenka, na kterou se dokáže soustředit.
Protože tu každou chvílí umřou.
Zaskřípají dveře od jatek. Pach krve prosákne vše, spolu s bolestným křikem toho, co bylo malým Michaljevem Prigožinem, kterému říkali Medvídek.  Nezachrání! Naopak je hůř! Přichází si pro ně bestie.
Tohle je teprve konec!

Běží.
Jejich mysl ještě nechápe jak a proč, ale běží temnou chodbou. Drží se křečovitě za ruce a běží do tmy co mají sílu. Vpředu po zvířecím způsobu Větvik v bundě na ruby. Pro něj není zdejší tma tak tmavá. Za ním klopýtá Havran a v náručí drží pevně Medvídka. Sundal ho z háku v těch jatkách, kam si ho pověsil lovec. Cítí jak se na něj lepí zasychající krví. Ale drží ho, i když už v něm mnoho života nezbývá! A druhou rukou táhne za sebou Ninu.
V uších ještě stále slyší hrůzný řev mnoha zvířecích hrdel.
"TO JE MÉ DOUPĚ!! TÁHNI ZPÈT ZA SVÝM MRZKÝM PÁNEM!!!" a pak bolestný řev larvy, když ji sevřel medvědí spár.

Nina klopýtá tmou. Křečovitě se drží Havrana a v druhé stále svírá Medvídkův batoh. Posledni věc kterou zvládla v té hrůze uchopit.
Stále vidí před očima toho draka. Jak se bolestivě svíjí a marně hledá záchranu ze spárů prastarého lovce lovců. A ten ji táhne pryč. Do svého krvavého hnízda. A pak dál za ně! Do chodeb a podzemních průchodů. Do tmy.
Táhne ji pryč z jeho doupěte smrti. Do labyrintu.
Past do které je nalákal, se tím pootevřela. Sám její pán ji ve vzteku ze škodné dobře nezavřel. Byla to jen malá škvírka, chvilková šance, která se mohla každou chvíli uzavřít.
"Utíkejte!" křikla na ně Kavka a oni poslechli.

Poslední běží Kavka. Zdržela se v doupěti, proto je poslední.
Viděla larvu i lovce. A viděla z můstku přes zábradlí dolů do šachty. Když lovec odtáhl larvu z doupěte hladina pod jejíma nohama se zavlnila a vyšplouchla. Potemněla, jak se z její tmy drali na hladinu černí psi. Lovcova smečka a stráž.
"Utíkejte!" přerušila to strnulé ticho okolo. Ale sama se vrhla k hromadě oblečení na zemi před skříňkami. Nemůže se vrátit domů k otci bez školní uniformy. Chňape po známých kouscích. Své i Havranovi. Co vidí a je po ruce. A pak se i ona dává na útěk. Dveře přirazí psům přímo před čenichy, ale ví, že je to dlouho neudrží. A tak běží ze všech sil do tmy, za ostatními. Běží o život. Každý z nich běží o život. A ten šílený vyčerpávající běh je to jediné, co může zachránit jejich příčetnost. Protože v ten útěk se da věřit. Má skutečný smysl, který chápou!