Jak to vidím já

Úvod (Jak mě neměl rád)

Nemohu o mém majiteli říct mnoho věcí, nic moc o něm nevím. Ale jedním jsem si naprosto jistý - můj majitel je velice krutý a zlý člověk.

Drží mě zavřeného v boxe a nedává mi ani pořádně najíst. Na zimu mi vždycky sebere srst a navléká mě do všelijakých nepohodlných dek a nutí mě běhat na zamrzlých terénech a tahat těžké dřevo v lese.

Nejednou za můj dlouhý pobyt tadyjsem přemýšlel, že uteču. Už jsem to kolikrát zkusil, ale to, co následovalo, mi nestálo za jakoukoliv planou naději nebo vizi svobody.

Pokaždé, když jsem se pokusil utéct mě zbičoval nebo mi dlouho nedával najíst a napít. Byl jsem zničený. Sotva jsem se hýbal. Lehal jsem si v boxe a doufal, že mě nenajde. Že mě neuvidí. Doufal jsem, že mu tím pohledem na mě nezpůsobím potěšení. Nechtěl jsem mu ho dopřát.

Ale pokaždé, když jsem byl slabý, bez energie a chuti do života, mě opět vytáhl ven do kruhovky, na jízdárnu nebo pod zákazníka.

Zákazníci. Nesnáším je. Někdy, když vidím určité lidi, které už mám vytipované (obtloustlé staré pány, kterým by mělo být zakázáno klusat a pobízet, malé, uřvané děti, kterým by někdo měl zalepit pusu - kdo má to jejich ječení a kopání do břicha neustále snášet?), přicházet k mému boxu s ohlávkou, schválně se je snažím vyděsit, kopat, kousat, zmítat se, aby na mě už nechtěli nasednout. Ale marně.

Vždy přijde majitel a zbičuje mě. Pak musím neustále přijímat kopance a rány bičíkem se slovy "Klidně mu dejte ránu, on je trochu neposlušný." nebo "Dejte mu ránu, on vás musí poslouchat!" a tak mě bijí, kopou, tahají mě v hubě, řvou na mě, nutí mě běhat na asfaltu bez podkov a pak mi ani nedají odměnu po práci.

"Dneska zlobil, nic mu nedávejte, tu mrkev si nezaslouží."

"Díky za mrkev, ale já mu ji raději dám sám, aby vás nepokousal." a nikdy mi jí nedá.

Někdy, když se hodně snažím překousnout všechny urážky a bolest, kterou mi jezdci působí, abych se dočkal své odměny, mi dá majitel něco málo ovsa a vezme mě ven znovu.

Když jdu podruhé za den, jsem už velice unavený a znechucený. Už se mi protiví jakýkoliv pohyb a námaha, bolest a práce. To se pak snažím jezdce shodit. Doufám, že ho tím odradím, aby mě nutil do další práce, ale on vždy jen postaví kavaletu výš a očekává, že jí přeskočím. A dokud to neudělám, nepůjdu domů.

Takhle u něj žiji už pár let, ale narodil jsem se někde jinde. Na místě, kde se měli všichni rádi, kde všichni dostávali najíst a napít a nemuseli těžce pracovat a vozit na sobě neschopné staré pány a vřískající děti. Nikdo neměl důvod k útěku.

Chybí mi mí staří přátelé. Chybí mi dokonce i ta otravná fenka Avi, která si nejednou myslela, že se mě pokusí přeprat a ukázat mi, kdo je tu pán. Dřív bych dal cokoliv za to, aby si jí už někdo odvezl, ale dnes bych dal cokoliv za to, abych ji znovu viděl.