The longest dream of my life (CZ)

17. kapitola

Rozhoduji se říct jí trochu jinou verzi a to tu, že jsme s Finnem stáli na chodbě a domlouvali se na herní souboj. Po většinu mého vyprávění se na mě ani nepodívá, protože si velmi rychle píše podrobné zápisky. Když se ale dostávám k části, kdy jsem se vydal Finna hledat, vzhlédne ke mně. V jejích očích se odráží soucit. Pevně mi stiskne ruku, kterou mám položenou na stole. Nejspíš se mě tím snaží uklidnit, ale bohužel to má zcela opačný účinek. Hned při prvním slově další věty se mi opět zlomí hlas. Učitelka mou ruku pomalu pustí. Hned na to si schovám obličej do dlaní a nechávám slzy volně klouzat po červených tvářích.Po chvíli už jí nejspíš přestává bavit poslouchání mých vzlyků a sledování mých třesoucích rukou. Pomalu se zvedá a někam odchází. Ani ne za minutu se vrací a pokládá něco na stůl. Chytá mě za cukající rameno a jemně ho stiskává. "Jacku, na stole máš sklenici s vodou." Pak už jí opět slyším odcházet ke své židli. Prudce si otírám slzy a natahuji se pro sklenici. "Děkuju." Třesoucí rukou mi skoro nejde uchopit. Ani jsem si neuvědomil, jakou jsem měl žízeň. "Nikam nespěchej. Dopovíš mi to až se trochu uklidníš." Usměje se ze své židle a já jen kývnu. Po chvíli se zhluboka nadechuji a dopovídám jí zbytek."No páni..." vydechuje po tom, co skončím. "Nevíš kdo ti kluci byli? Jak vypadali? Alespoň výška, barva vlasů, nějaká výrazná část oděvu?" Tváří se, jako bych jí právě řekl, že jsem se stal svědkem dvojnásobné vraždy spáchané plácačkou na mouchy. Určitě bych se cítil daleko líp, kdyby to byla pravda. Hlavně kdyby mezi oběťmi nebyl Finn. Nevím proč, ale cítím určitou potřebu někomu přiznat, co k němu cítím. Nejistě zavrtím hlavou. "Nevzpomínám si," popotáhnu. "Ale Finn určitě bude něco vědět. On má úžasnou paměť." Vzpomínám si na nedávnou hrdost, kterou jsem cítil, když perfektně zvládl zkoušení a i přes bolest, kterou tahle vzpomínka způsobuje se musím usmát. Nejistě se na ní podívám. "Víte, já ho...miluju." Málem jí překvapeností spadne brada. "Opravdu?" Podezíravě se zamračí. "Jo." Odpovím a přemýšlím, kdy jsem si naposledy byl tak jistý svou odpovědí, že jsem se nad ní nemusel pozastavit ani na půl vteřiny. "My jsme totiž tak úplně nestáli na chodbě. Byli jsme spolu v kabince." Když se pobouřeně narovná, dochází mi, jak hloupě to musí znít. Zvedám ruce jako bych se vzdával dřív než stihne něco namítat. "Ale nedělo se to, co si myslíte. Jenom jsme se líbali. A ti kluci rozrazili dveře, kterýma mě trefili do čela. Proto jsem se nepral taky." Učitelka si na židli nervózně poposedává a tváří se dost zamyšleně. "Paní učitelko?" Nejistě se usměje."Ano?""Myslíte si, že ty kluky budete schopný najít?""Doufám, že ano. A postaráme se o to, aby byl jejich trest co nejvyšší."Chystám se jí znovu poděkovat, když v tom se do místnosti vrací dva učitelé. Vypadají poměrně nervózně, ale i přesto se pokusí o úsměv, když se střetneme očima. "Nevíte, jak na tom je?" ptám se plný naděje, že mi vesele sdělí, že má Finn jen pár modřin a vypadalo to daleko hůř, než jak to ve skutečnosti je. Učitelé se na sebe podívají, jako by se telepaticky domlouvali, kdo mi odpoví."Doktoři si ještě samozřejmě nejsou jistí, ale..." začne ten první a obrátí se ke druhému, jako by ho žádal o pomoc. Ten však předstírá, že nic neviděl a přehrabuje na svém stole hromadu papírů. "Ale co?" domáhám se odpovědi. Nikdy jsem nebyl moc trpělivý a teď byl právě překročen můj limit. Vztekle se zvedám ze židle a chystám se udeřit do stolu a začít na něj ječet. Naštěstí mi úplně dochází slova a na uhození do stolu před učiteli nemám kuráž. Proto pouze zůstávám stát s vytřeštěnýma očima a rukou napřaženou nad stolem. "Nejspíš má zlomených pár žeber." Překvapením pomalu spouštím ruku na stůl, o který se opírám. "A jeho matka trvá na tom, že po dobu, kterou stráví v nemocnici za ním nesmí nikdo kromě ní."V tu chvíli, jako by se svět kolem mě zastavil. Nedávno jsem četl na internetu, jak moc zlomenina žeber bolí. Je mi jasné, že kdyby se to stalo naopak, podpora Finna by mi určitě pomohla. Ale já mu ji teď nemůžu dát. Připadá mi jako bych někde v dáli zaslechl: "Je mi to líto." Pomalu si sedám na židli a zoufale si pokládám hlavu na lavici. Pak už jen poslouchám vlastní srdce, které bije tak rychle a silně, že ho bez problému slyším a pozoruji kaluž, která se vytváří z mých slz.