Drowning |L.S. story

Turqoise

Kamínky štěrku hlasitě chřestily pod koly černého Land Roveru, přijíždějícího po příjezdové cestě k rozlehlé budově z pálených cihel uprostřed venkova.
Z temného skla na místě spolujezdce bloudily po rozlehlých zahradách dvě pichlavě zelené oči takové, že dokáží vyrazit dech a prohlédnout až do nejzašlejších hlubin duše.
"Budu Tě jezdit navštěvovat každý týden. Dvakrát do týdne jsou povoleny hovory telefonem. Můžeš zavolat rodině, nebo komukoli, na koho znáš číslo." Snažil se udržet pokulhávající konverzaci řidič auta, vysoký a hubený mladík, s modrýma veselýma očima a odbarvenými blonďatými vlasy.
Když se mu od spolujezdce nedostalo odpovědi, smutně si povzdechl.
"Harry víš, že to děláme pro tvé dobro.Nikdy by jsme ti nechtěli ublížit. Tady ti dokáží pomoct."
Na to se ale kudrnatý chlapec otočil a pohlédl na siluetu řidiče.
"Já ale nepotřebuji pomoc." Promluvil tak potichu, že se zdálo, jako by jenom zafoukal vítr, ale blonďák ho slyšel.
"Zlato vážíš stejně jako desetileté děti a tobě je 16 a jsi nadprůměrně vysoký. Nezvládneš tuhle...nemoc sám. Jestli se brzy uzdravíš, pustí tě hned domů."
Ale Harry zase mlčel.

Po dalších pár minutách jízdy v naprosté tichosti zastavilo auto před vstupními dveřmi.
Ze dveří domu vyšla starší žena, nejspíš kolem čtyřiceti let, jak zhodnotil Harry, a vydala se k auto, rovnou ke straně spolujezdce, protože muž, který řídil už otevíral kufr a vyndaval chlapcova zavazadla. Byla dvě. Celkem malá, černá a plná Harryho osobních věcí.
"Jsem Paní Hatchkinsová. A ty musíš být Harry, že?" Otevřela dveře a usmála se na mlčenlivého chlapce před ní.
Harry Mlčel.
"Nemusíš se bát Harry. Nikdo ti tu neublíží." Natáhla k němu ruku se srdečným úsměvem. Po chvilce váhání Harry nejistě natáhl ruku a nechal si pomoci z auta. Přes tenkou podrážku kecek cítil každý kamínek. Automaticky si vytáhl víš skinny džíny, protože i ty nejmenší byly pro něj moc velké a stáhl si rukávy svetru co nejvíc to šlo.
"Výborně." Pochválila ho, jako kdyby byl malé dítě, ale Harryho to kupodivu dnutilo k nepatrnému úsměvu.
Stále mlčel.
"Těší mě Madam. Jmenuji se Niall Horan a jsem Harryho poručník." Natáhl k paní Hatchkinsové ruku, aby jí mohl náležitě pozdravit.
"Velice mě těší. Od teď přebírám za pana Stylese zodpovědnost. Uvidíme se v neděli v návštěvní hodiny." Potřásla si s Niallem rukou a chytla Harryho kolem ramen. Ten ale automaticky ucukl a poodešel o jeden krok do strany.
"Pomohu ti s kufry." Nabídla se tedy aspoň.
Harry mlčel, jenom se vydal pro svou menší tašku a přehodil si ji před rameno. Byl takunavený, že se sotva držel na nohou. Nikomu by to ale nepřiznal. Niall ho přišel naposledy obejmout. Jemu jedinému to Harry dovolil a pak byl pryč. A Harry odmítal vejít dovnitř, dokud mu auto nezmizí z dohledu.

"Tady je recepce Harry."Pokynula rukou k velkému pultu hned u vstupních dveří, a zde taky zanechali kufry.
"Tady je společenská místnost. Zde se můžeš vídat s ostatními, jsou velmi přátelští. A tady taky budeš trávit čas se svými návštěvami." Vedla ho velikou místností. Bílé stěny byly v kontrastu s tmavě hnědým nábytkem a zelenými koberci. Na židlích u různě barevných a velkých stolů posedávalo asi 15 mužů a žen, přibližně jeho věku, ale i mladších a starších.
Přes společenskou místnost se dostali do dlouhé chodby.
"Zde je jídelna. Pětkrát denně se tu všichni sejdeme. Co dostaneš na talíři, to musíš sníst. Žádné zbytky, nebo odnášení do pokoje. Jestli tohle pravidlo nebude fungovat, budeme tě muset krmit." Vysvětlovala paní Hatchkinsová.
Harry mlčel a následoval jí, objímajíc se rukama.
"Touhle chodbou se dostaneš na zahradu a tamhle za těmi dveřmi je bazén. Ten ale smíte používat pouze jednou za dva týdny a to ve své skupině a pod dozorem. A Tady, tady je tvůj pokoj." Dostali se konečně ke dveřím ze smrkového dřeva. Ve výšce Harryho očí byla průsvitná plastová obálka s číslem 37.
"Zabydli se, zavazadla se k tobě dostanou za pár minut." Usmála se na něj naposledy a odešla.
Harry chvilku váhal a nakonec natáhl obě ruce a s námahou stiskl kliku. Otevřel se před ním docela malý pokojík. Uprostřed tmavé podlahy ležel zářivě tyrkysový koberec. U každé strany byla přišoupnutá jednolůžková postel a u paty každé postele byla dřevěná truhla s přikrývkami. Vedle dveří z každé strany malá vestavěná skříň a naproti dveřím veliké okno. Harry popošel směrem k jedné z postelí a chtěl se posadit, všiml si ale, že na poličce nad ní je několik fotek a knih, spolu s květinou v maličkém květináči. Povzdechl si a udělal pár kroků k druhé z postelí a posadil se.Shlédnul si k botám a ruce si složil do klína s hlubokým výdechem. Chtěl si lehnout a spát, i když věděl, že zanedlouho nejspíš bude oběd, jenomže zaslechl vrznutí pantu ve dveřích a tiché kroky.
"Jmenuji se Louis. A líbí se mi tvoje tričko."

------766 slov :)