The longest dream of my life (CZ)

18. kapitola

*O čtyři týdny pozdějiUž jsou to čtyři týdny, co jsem Finna neviděl. Asi milionkrát jsem se mu snažil dovolat a napsal jsem mu nejmíň 100000000 zpráv. Ale nejspíš má vypnutý mobil.Sedím u stolu ve svém pokoji a myslím na něj. Ve škole jsem bez něj úplně ztracený, protože učitelka, která mě vyslýchala bohužel rozhlásila tu pravdivou verzi toho, co se stalo, takže si naším vztahem teď můžou být jistí i ti co pochybovali. Bez Finna nemám energii na to, abych čelil všem těm narážkám a tomu, jak se ode mě všichni drží nejdál. Naštěstí se nachází i pár jedinců, kteří pro nás mají pochopení. Například Sam. Za poslední čtyři týdny byla snad jediný člověk, který mi poskytoval podporu.Z přemýšlení mě vytrhává vyzvánění mého mobilu ležícího na posteli. Prudce se zvedám ze židle a rozebíhám se pro něj. Když se k němu konečně dostanu, málem to se mnou sekne. "Finne?" Při vyslovení toho jména mi málem vyskočí srdce z krku. "Ahoj." Odpoví nezvykle chraplavým hlasem. Zaplaví mě tak obrovská vlna úlevy, že si musím sednout, abych to všechno nějak vstřebal. "Bože můj, Finne. Ani si nedokážeš představit, jak strašně jsi mi chyběl. Jak ti je? Kdy se uvidíme?" Chvíli neodpovídá, což mě znepokojuje. "Finne? Jsi tam?""Jo, jsem. Promiň, vykoukla na mě máma. Ty jsi my taky hrozně chyběl. Promiň, že jsem se tak dlouho neozval, ale máma tady byla každej den a zakázala mi mobil. Teď ten zákaz pořád platí, takže když ti to náhodou položim, nebo nebudu odpovídat, tak je to kvůli ní." Nevím co si o tom mám myslet, ale na přemýšlení nemám čas. "A jak ti teda je?""Už o dost líp. Neboj, uvidíme se co nejdřív.""Miluju tě."Opět chvíli neodpovídá. Mám, ale pocit, že tentokrát to kvůli jeho mámě není."Já tebe taky." Tím hovor končí.*O tři dny pozdějiZrovna domíchávám vajíčka na pánvi, když někdo klepe na dveře. Vypínám sporák a neochotně se vleču ke dveřím. Očekávám sousedku, která potřebuje půjčit, něco do kuchyně a je líná dojít si pro to do obchodu. Znuděně otvírám dveře. Chvíli jen stojím a zírám. Přede mnou se usmívá Finn s obvazem přes hrudník, s malou jizvou na obočí a skoro zmizelou modřinou na bradě. "Ahoj." Opatrně k němu přicházím a lehce ho objímám. Zřejmě už ho to ale opravdu tolik nebolí, protože mě k sobě velmi pevně přitiskává. Zabořím si obličej do jeho ramene a užívám si jeho úžasnou vůni. "Ahoj." Zamumlám a usměju se.Po několika minutách objímání se trochu odtahuji, abych mu viděl do očí. "Nechceš jít dál?" Usměje se a dlouze mě políbí. Když se odtáhneme, proplétám si s ním prsty a odvádím ho dovnitř."Nemáš hlad? Před chvílí jsem dodělal vajíčka." Ptám se, zatímco mu pomáhám si sednout, přestože mi už několikrát se smíchem řekl, že to zvládne sám. "Ale ty si přece dělal pro sebe, ne?""No to sice jo," odpovídám a přisunuji ho blíž ke stolu. "ale klidně ti je přenechám a udělám si další. A nebo si je můžeme dát na půl." Ohlédnu se přes rameno, abych mohl vidět jeho dokonalý úsměv. Opírá se o stůl lokty a prsty na něj bubnuje, jako by hrál na klavír. "Tak ta poslední možnost se mi líbí asi nejvíc." Schválně nandavám celý obsah pánve na jeden talíř a pokládám na něj dvě vidličky. Cestou zpátky k Finnovi ještě vyndavám z lednice pomerančový džus a po tom co všechno položím na stůl se ještě vracím pro dvě skleničky. Když pokládám jednu z nich před Finna, dávám mu pusu na tvář. Okamžitě mu zrudnou tváře, což mi přijde tak neskutečně roztomilé, že bych mu za to klidně dal piškot a podrbal ho za ušima. Sedám si naproti němu a beru si svou vidličku.